Poznáváte cizí země s minimálními náklady, stopujete… Kdy jste začala s tímto netradičním stylem cestování?
Minulý rok. Chtěla jsem cestovat jinak než tou turistickou formou. Ono je to super, ale ta místa poznáte jenom z jedné stránky a přijedete domů s tím, s čím může přijet úplně každý. Já jsem chtěla jezdit domů s něčím novým. S něčím svým.

Nedávno jste podnikla s přítelem pouť z Porta do Santiaga de Compostela. Proč jste se pro ni rozhodla?
Pořád jsem si říkala dobře, stopuji, umím si najít levné letenky, pracovat s dopravou v cizích zemích, ale nešla jsem žádnou dlouhou cestu. Tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Je to zase další způsob cestování a jsou lidé, kteří jsou schopni třeba z Čech dojít až na Gibraltar.

Proč jste zvolila zrovna Svatojakubskou cestu?
Když jsem vybírala, kam jít, zaujalo mě pár projektů. Jeden z nich byl Camino na kolečkách. Je to film o muži s roztroušenou sklerózou, který na vozíčku podnikl cestu do Santiaga de Compostela. To byl vlastně takový poslední impulz. Po přednášce už jsem kupovala letenky.

Takových 270 kilometrů není žádná malá procházka. Jak jste se připravovala?
Nijak. Tohle není možné natrénovat, to byste musela chodit skutečně každý den. A který zaměstnaný člověk by měl čas chodit denně 30 kilometrů? Šli jsme rovnou naostro. A bolelo to.

Narážíte tím i na alergii na slunce, o níž jste se zmiňovala na sociálních sítích?
Ano. Druhý den v Portugalsku začalo hodně svítit sluníčko a šli jsme po pobřeží, takže jsme skončili spálení. Zjistila jsem, že mám na rukou takové mapky. Čtvrtý den se mi z toho udělaly boláky. Bolelo to a svědilo. Spálily se mi i kotníky a udělaly se mi boláky i tam. Kotník se dřel o botu a celý natekl.

Ráno to bylo dobré, pak ale začalo vylézat slunce a byl průšvih. Kvůli tomu jsme pak vycházeli třeba už v šest ráno, ale stejně jsme se poledni nevyhnuli. Dvakrát jsem přišla na ubytovnu v breku. Byla to opravdu bolest.

Chtěla jste to vzdát?
Ani na chvíli mě to nenapadlo. Já jsem od začátku věděla, že tam dojdu. Tím jsem si byla jistá, na to jsem moc paličatá. Jsem zvyklá, že když už v něčem jsem, tak to dokončím. A nechtěla jsem přijít o ty zážitky, co mě na cestě ještě čekaly.

Co byl pro vás nejsilnější moment?
Když jsme tam došli. Ale nebylo to úlevou. Katedrála a celá ta atmosféra… Bylo to nádherné. Naskočila mi husí kůže.

Říká se, že taková pouť člověku změní život. Je na tom něco pravdy?
Lidé, co pouť podnikli, to říkají. Já jsem byla teď delší dobu v Liberci a už jsem se trochu dusila a říkala jsem si, že by bylo dobré si to v té hlavě trochu srovnat. Že by mi to změnilo život, to si nemyslím, na to bych musela jít třeba těch 900 kilometrů, co někteří chodí. Být měsíc na cestě a asi i sama. Ale přijela jsem klidnější, nestresovala se… Některé věci se skutečně poskládaly do šuplíčků.

Přemýšlela jste o dalších cestách?
O tom jsem vlastně začala přemýšlet hned, jak jsme došli. Bylo by hezké přejít z Lisabonu do Porta. Je to trasa, která pokračuje do Santiaga. Zase bych si prošla Portugalsko, které mě opravdu nadchlo.