Do vínku mu byla dána láska k přírodě a ke všemu živému. Jak už to ale někdy bývá, od milovaných živých tvorů ho osud zavedl k profesi, kde se pracuje se zvířaty mrtvými, případně s jejich trofejemi. Devětačtyřicetiletý Vladimír Čech z Klenčí se stal preparátorem a od práce čas od času odjede načerpat síly do přírody, kde zvířata nejen rád pozoruje, ale i fotografuje. Jeho poslední cesta ho zavedla na souostroví v Severním moři – Helgoland.

Vím o vás, že jste podnikatel a živíte se preparátorstvím…

…živím se tím, co jsem původně vůbec dělat nechtěl. Je to složité. Začínal jsem jako zoolog a pracoval jsem v zoologické zahradě ve Dvoře Králové jako ošetřovatel. Dlouho jsem tam nepobyl, po zkušební době – neboť se o mně tady na Domažlicku vědělo, jaký jsem blázen – jsem nastoupil jako vedoucí zookoutku v Horšovském Týně. Vznikl ve stanici mladých přírodovědců pracující pod domem dětí a mládeže. Zookoutek tam ale po několika letech zanikl rozhodnutím ´vyšší moci´.

Kam se váš profesní život ubíral dál?

Tatínek manželky činil kůže, a abych si přivydělal peníze, pomáhal jsem mu. Musel jsem si udělat kurz v Kaře Trutnov. Zpočátku jsem mu pomáhal, ale když jsem skončil v Horšovském Týně, začal jsem se tomu věnovat naplno. To už byla revoluce, nová doba, začali jezdit zákazníci z Německa a ti nechtěli kůže, nýbrž preparáty. Musel jsem si udělat v Muzeu Opava udělat další kurz a začali jsme dělat to, co děláme dosud. Z živých zvířat jsem se dostal na mrtvá a od nich utíkám k těm živým.

Ta fotíte…

Focení je až to poslední. Protože jsem se zvířaty dělal dlouho, založili jsme zoologickou společnost PROZOOS se sídlem v Rokycanech. Sdružuje zoologické blázny, jako jsem já, a při našich expedicích v Botswaně, Namibie a Zimbabwe jsme pomáhali v národním parku například sčítat nosorožce a pak si udělat nějaký okruh a fotografovat. Rozhodně ale musím říct, že nejsem profesionální fotograf a vše, co vyfotím, je pouze dokumentace, i když jsem se přihlásil do fotosoutěží a některé jsem vyhrál.

Jakého tvora už jste už u vás v Klenčí preparovali? Jaké nejmenší a největší zvíře?

Skoro všechny, od myši až po žirafu. Dělali jsme i ledního medvěda a sloní hlavu. Celého slona jsme nedělali, jen jsme pomáhali. Zvířata jsme preparovali buď pro Národní muzeum, nebo si je nechali vypreparovat zákazníci pro sebe či pro někoho jako dárek.

Proč jste si k nedávné cestě vybral právě Helgoland?

Kamarád Martin Procházka mne oslovil, zda bychom nepodnikli nějakou cestu. Původně si myslel, že se vydáme do Norska, ale neměl jsem tolik času, takže jsem vymyslel cestu na Helgoland. Je blíž, a navíc jsem tam ještě nebyl. Abychom zaplnili auto, oslovil jsem ještě Honzu Vebera.

Jak dlouho trvá cesta k Severnímu moři?

Autem je to od nás zhruba osm hodin cesty. Musíte počítat s nějakou zastávkou a vzhledem k tomu, že loď jede na Helgoland v 10 hodin, museli jsme vyrazit kolem půlnoci. Z Cuxhavenu u Brém tam pluje loď dvě a půl hodiny.

Jeli jste ´na blind´?

Ne, vše jsem – lístky na loď i ubytování na Helgolandu – ´zabukoval´ přes internet. Do cesty nám ale vkročil Xaver, takže jsme museli odjezd odložit a riskli jsme to v pátek třináctého (smích). Vraceli jsme se v neděli 15. prosince. V pátek jsem si vzal den dovolené.

Co jste od návštěvy Helgolandu očekával?

Nedalo se očekávat nic jiného než focení mláďat tuleňů, která v tomto čase kladou. Jinak Helgoland je spíše zajímavý pro ornitology, žije tam spousta ptáků. V tomhle období je tam ale k vidění jen pár bahňáků a dalších druhů, které tam zůstávají. Terejové bílí či ústřičníci tam teď nejsou. My jsme dál přejeli lodí na ostrov Düne, kde jsme se rozhodli vše vidět, neboť tuleni přímo na Helgolandu nejsou.

Měli jste štěstí, viděli jste, co jste chtěli?

Štěstí jsme měli hlavně na počasí. Jinak tuleňů jsou tam mraky, ti nikam neutečou, ale štěstí jsme měli hlavně na narození malého tuleně. Celý porod, což říkali přítomní odborníci, trvá až osm hodin. My jsme viděli poslední fázi, která trvala asi pětadvacet, pětatřicet minut. A to jsme se ještě obávali, abychom stihli loď. Bylo to na poslední chvíli.

Co jste mohl pozorovat?

Tulení samice sebou házela, obracela se z boku na bok. Občas z ní vykoukl čumáček a zase se zatáhl.

Vydávala nějaké zvuky?

Nevydávala nic, Helgoland je známý tím, že je tam velký vítr, nic jsem při něm neslyšel. Tamní vítr je také obrovská nevýhoda pro fotografy. Vše musí být přikryté, my jsme měli plastové pytlíčky, objektiv přelepený igelitem, aby optiku nezanesl písek.

Můžete říct, jaké jste měl při pohledu na rodícího se tuleně pocity? Zmiňoval jste, že to bylo v hraniční hodině před odjezdem, kdy jste se měl vydat na loď…

Vrátil bych se k tomu, jak jste se ptala, proč jsme tam jeli. V období od půlky listopadu do poloviny ledna se rodí mláďata. Jsou typická tím, že jsou krásně sněhově bílá, jakoby v chmýří, a nesmí se první měsíc namočit. To je dobré pro fotografa, že je může vidět a nafotit je. U tuleňů je typické, že v době, kdy mláďata kladou, jsou zároveň zásnuby, probíhá páření, souboje samců, je tam, co se týče tuleňů, živo. Vyskytují se tam dva druhy – kuželozubý a obecný, více je tam těch prvních, kteří mají protáhlý čumák. Tuleň obecný ho má sražený, oba druhy se liší i postavením nozder. Předem jsem věděl, co chci vidět. Když si to takhle naplánujete, nic nevyjde. Měli jsme štěstí, že jsme viděli vše, i když u samců jen konečné souboje, ale hlavně porod. Řekl bych, že jsem měl svá přání splněná, hlavně narození tuleně, což je nádherný pocit.

Nemohou lidé tuleně svou přítomností nepříjemně rušit?

Tuleni se rušit nenechají, ale platí tam přísné zásady, jak se chovat. Ostrov je navíc střežený, jsou tam strážci, ostrov je chráněný kvůli kolonii tuleňů. Musíte dodržovat odstup, který je upravený na 30 metrů.

Stalo se vám, že jste byl u tuleňů blíž?

Vzdálenost se někdy dodržet nedá. Lehnete si, fotíte a zezadu k vám přijde jiný tuleň, což neovlivníte. Pokud byste cíleně tuleně obtěžoval, mohl by přiběhnout strážce a vykázat vás. Navíc je tam i policejní dozor.

Na jakých kontinentech už jste byl a co vám ještě ke ´zdolání světa´ chybí? Kam byste se chtěl ještě podívat?

Právě nedávno jsem si udělal mapu a červenou barvou jsem vyznačil místa, kde všude jsem byl, a nějaká světlá místa tam ještě jsou (smích). Vůbec jsem nebyl například v Jižní Americe a Austrálii, ostatní kontinenty jsem projel, nejvíce Afriku. Tam vždycky skončím. Po světě jezdím dvaadvacet let, deset let beru s sebou manželku.

Proč jste si vybíral nejvíce Afriku? Je to dané tím, že jste ´přičichl´ k Safari ve Dvoře Králové?

To ani ne. Afriku chtěl vidět každý malý kluk, každý znal Josefa Vágnera, četl jeho knížky, já navíc četl také Grzimka a mnohé další, v televizi běžel seriál Daktari, takže touha navštívit Afriku z toho všeho vyplynula. Musím říct, že navštívit tenhle černý kontinent byl můj velký klukovský sen. A jsem šťastný, že se mi vyplnil.

Zmínil jste se, že vám chybí ještě návštěva dvou kontinentů. V jakém časovém horizontu ji vidíte a co vás více láká?

Austrálie, to ještě nevím, ale Jižní Ameriku bych chtěl vidět příští rok. Zatím však jen tak na skok. Podívali bychom se s manželkou do Peru. Raději bych jel znovu do Afriky, je vždy lepší než Austrálie, tu si zatím pustím na televizní stanici Prima zoom.