Co vás přimělo k tomu změnit profesi?
Cestování mě odjakživa hodně lákalo. Do všech školních slohových prací jsem psala, že budu letuška. Jenže pak jsem byla osm let se syny doma na mateřské a sedmnáct let pracovala jako učitelka ve školce. Po sedmnácti letech mi už připadalo, že tuhle práci dělám tak trochu levou zadní a měla bych zkusit něco jiného. Poptávala jsem se v jedné cestovní kanceláři, za jakých podmínek bych mohla dělat průvodkyni turistů. A oni mi řekli, ať si napřed udělám školu cestovního ruchu a pak, že mě někam pošlou. Tak jsem se ve čtyřiceti znovu pustila do studia. S domluvou v zahraničí naštěstí nebyl problém, protože jsem studovala anglický gympl a angličtinu si průběžně přikrmovala.

Kam směřovala vaše první cesta?
Zkušebně jsem jela se skupinou turistů na čtrnáct dní do Tunisu. V cestovce si mě myslím zpočátku trochu oťukávali, chtěli vědět, jak vycházím s lidmi. Už proto, že jsem nikdy tuhle práci nedělala. Příště mi nabídli delší cestu a já si proto chtěla ve školce vzít neplacené volno. Jenže mi ho nechtěli povolit, a tak jsem ze dne na den dala výpověď.

Které země vás lákaly nejvíc?
Asi nejvíc jsem si brousila zuby na Dálný východ a asijské země. Zajímalo mě, čím to je, že se tady k sobě lidé tak hezky chovají. A do jaké míry buddhistická filozofie ovlivňuje jejich život. Čím častěji jsem později do této oblasti jezdila, tím víc jsem téhle filozofii podléhala. Když mi bylo padesát, stala jsem se dokonce buddhistkou a vstoupila na nějaký čas do kláštera.

Proč vlastně máte cestování tak ráda?
Asi proto, že ho považuji za největší univerzitu. To, co se na cestách naučíte, se nedá nabiflovat z knížek. Při téhle práci jsem si navíc rozšířila horizont soucitu na všechny živé bytosti. Nejen na vlastní rodinu. Najednou jsem prostě začala vidět svět jako jeden celek.

Jak se na vaše rozhodnutí odejít ze školky a stát se průvodkyní dívala rodina?
Manžel byl tehdy opravdu hodně překvapený. Dokud jsem pracovala ve školce, občas mi v legraci říkal, že upletu dva věnečky, vydělám pár korun a jdu domů. A najednou se ze mě stala průvodkyně s nesrovnatelně vyšším platem. Moji kluci byli v té době už velcí, oběma bylo přes dvacet. Snad nejvíc mě tenkrát povzbudil mladší syn, když jsem s ním probírala, jestli mám tuhle práci vzít. „Mami, ty na to máš, musíš ji vzít,“ řekl mi. „To je jako kdyby Klaus uvažoval o tom, jestli nemá zůstat za přepážkou.“ Přejít od dětiček k průvodcovství ale nebylo zrovna snadné. Jen těch informací, co člověk musel vstřebat. Naučit se historii jednotlivých zemí a probrousit si jazyk, abych ho mohla naplno používat.

Praxe v mateřské škole se ale možná průvodkyni občas hodí?
Díky téhle profesi mám opravdu větší porozumění nejen pro děti, ale i pro staré lidi, kteří se v pokročilejším věku leckdy vracejí do dětských let. Umím je v klidu vyslechnout, nejsem z nich nervózní a nelezou mi tak na nervy jako občas některým mým kolegům. Na rozdíl od školky máte ovšem při cestování daleko víc ztížené podmínky. Musíte počítat s tím, že s vámi pojedou lidé nejrůznějších povah, leckdy i velmi nevrlí nebo nesnášenliví. Pokaždé se snažím přijít člověku na chuť, přemýšlet o jeho životě, zjistit, proč se chová tak, jak se chová. Průvodcovství mě zkrátka naučilo pokoře.

Setkala jste se na cestách s někým vyloženě nepřátelským?
Při cestě na Bali s námi třeba cestovala paní, která si zacpávala uši pokaždé, když jsem vzala do ruky mikrofon. Přitom mě vůbec neznala. Když jsem ji oslovila, svěřila se mi s tím, že ji nikdo z rodiny nemá rád a o Vánocích bývá doma sama. Díky tomu, že jsem si s ní promluvila, si aspoň přestala zacpávat uši.

Jak často s vámi cestují senioři, kteří se vracejí do dětských let?
Cestujících seniorů určitě v poslední době přibývá. I když jsou v dost pokročilém věku, chtějí toho ještě hodně poznat. Mému nejstaršímu klientovi bylo přes osmdesát, byl hrozně roztomilý, ale chvílemi jsem měla pocit, jako kdybych vzala na cestu dvouleté dítě. Nepamatoval si moje jméno, a tak mi celou dobu říkal Pusinečko. Když si nad ránem potřeboval odskočit, probudil všechny lidi. V prvním hotelu zlomil klíč a moc se tomu nasmál, v pokoji padal z postele a ztratil se v botanické zahradě.

Musela jste někdy na cestách řešit i vážné zdravotní potíže svých klientů?
Zrovna nedávno, když jsme letěli přes Jordánsko do Thajska. Jedné paní začal najednou naskakovat pot na čele. Přiznala se mi, že bere nějaké léky, ale neznala jejich názvy. Navíc si je nechala v kufru v zavazadlovém prostoru. Po chvíli jí už šla pěna od pusy, občas i ztrácela vědomí. Jedna účastnice zájezdu chtěla svému příteli ukázat, jak je dobrá zdravotnice, dala jí prsty mezi rty a nemocná žena jí dva málem ukousla. Jiná jí pak do pusy strčila pero a tím jí vylomila zub. Při mezipřistání v Jordánsku jsem pacientku musela nechat ihned převézt do nemocnice. Když se z toho strašného stavu probrala, chyběla jí jednička nahoře. Do nemocnice na sešívání prstů musela jet tehdy navíc i amatérská zdravotnice.

Jaké chyby lidé na cestách nejčastěji dělají?
Právě léky zapomenuté v zavazadlovém prostoru patří k těm nejčastějším. Mnohdy také správně neodhadnou, co si mohou a nemohou dovolit. Trpí třeba řadou nemocí, berou hodně léků, a přesto se vydají na zájezd do míst, kde je velké horko a program nabitý od rána do večera. Zvládnout něco takového bývá pak pro ně nejen fyzicky, ale i psychicky, velmi náročné. Psychicky náročné je to navíc nejen pro ně, ale i pro průvodce. Když máte po přistání nemocného co nejrychleji dostat do nemocnice a zároveň doprovodit skupinu klientů na příslušný gate, nebývá to žádná legrace.

Onemocněla jste někdy na cestách?
Skutečně se mi to stalo před lety na Srí Lance, odkud jsem se skupinou turistů odletěla týden před tsunami. Asi měsíc poté jsem se tam vrátila jako dobrovolnice neziskové organizace Člověk v tísni. Naštěstí jsem se mezitím stačila nechat naočkovat. Po pár týdnech se mi dostala do ucha kontaminovaná voda. Ztrácela jsem stabilitu, bylo mi špatně od žaludku, stoupla mi horečka. V místní nemocnici mi na to dali dva papírové kornoutky ze starých novin naplněné léky. Když jsem se ptala, na co jsou, řekli, že na všechno. Naštěstí se mě ujala jedna srílanská rodina, která mi poskytla nejen ubytování, ale dva dny mě krmila suchou rýží, než přiletělo letadlo. Úplně nejhůř mi ale bylo v Malawi.

Co se tam přihodilo?
Učila jsem zdejší děti angličtinu a zároveň pomáhala v malé české nemocnici rozdávat darované brýle. Dostala jsem silný průjem, který trval pětadvacet dní, a já měla bohužel s sebou jen jedny léky. Dodnes nevím přesně, co moji nemoc způsobilo. Možná to souviselo s tím, že se v oblasti přemnožily krysy a místní si s nimi nevěděli moc rady. Tehdy už i moje rodina říkala, že si zahrávám.

Jak se snažíte podobným nesnázím předcházet?
Po Malawi jsem opatrnější a před každou cestou pečlivě kontroluji, jestli mám v cestovní lékárničce dostatek léků na střevní potíže. A také dezinfekční prostředky i náplasti na ošetření drobných zranění, kompresní punčochy a antimalarika do malarických oblastí. Snažím se vždycky získat informace o rizicích, která v dané zemi hrozí, i o tom, jaké nemoci mě tu mohou potkat. Samozřejmostí jsou pro mě i doporučená očkování, která je zapotřebí absolvovat vždycky s určitým předstihem.

Do světa jezdíte nejen jako turistická průvodkyně, ale i jako dobrovolnice. Kam vás tahle práce zavedla?
Jako dobrovolnice pracuji už dvacet let. Nejvíc jezdím do tibetských uprchlických kolonií, angličtinu jsem učila nejen v Malawi, ale i na Srí Lance. V Nepálu jsem se zase starala o děti ulice, které zůstaly samy, bez rodičů a bez domova. Někdy strávím na místě pár měsíců, jindy alespoň ušetřím nějaké peníze, nakoupím školní potřeby a zavezu je tam, kde je zrovna děti potřebují.

Do kláštera vás přivedl obdiv k buddhistické filozofii?
Samozřejmě to s tím souviselo. Před sedmnácti lety, to mi bylo zrovna padesát, jsem doma pořád vyhrožovala, že vstoupím do kláštera. Manžel mi tehdy řekl: „Když tam vstoupíš, tak všechno platím.“ V létě jsem měla tehdy vést zájezd na Srí Lanku, kde se v té době v Peraheře konal největší buddhistický festival. Jenže se přihlásilo málo lidí, a tak jsem sedla do letadla a odletěla do kláštera v Aruppole. Budhisté mě tam přijali, i když jsem měla vztah s mužem a porodila děti. Což by u nás bylo asi dost obtížné. Jediný problém byl, že za měsíc po mém odjezdu se měl ženit náš syn. Dopředu mě varoval, ať na jeho svatbu nechodím s vyholenou hlavou. Nakonec jsem si proto nechala své dlouhé vlasy, oblékla bílý sofron místo oranžového a nestala se mniškou, ale upásikou, neboli čekatelkou. Po patnácti letech přijel do Prahy můj kamarád, buddhistický mnich a řekl mi, že právě nastala správná doba na to, si pobyt v klášteře zopakovat. A tak jsem se sem ještě jednou vrátila.

Co vám pobyt v klášteře přinesl?
Život v klášteře je řehole, ale přesto pro mě hodně znamenal. V době, kdy jsem do kláštera nastoupila, mi právě zemřel tatínek. Pobyt tady mi pomohl se s tím vyrovnat. Najednou jsem se musela zabývat úplně něčím jiným než tím, že je zapotřebí vyklidit tatínkův byt a probrat jeho knížky. A také mluvit od rána do večera sinhálsky, tedy jazykem, který jsem se naučila během své práce v sirotčincích na Srí Lance. Hlavně mi ale zdejší pobyt pomohl udělat si pořádek v hodnotách. Bazény s protiproudy, auťáky a značkové kabelky mě nikdy nebavily. A tady mně došlo, že už se ani nechci bavit s nikým, koho takové věci baví. Rozhovor s někým takovým je pro mě mrtvý čas. Když jsem po sedmadvaceti dnech z kláštera odjížděla, bylo mi smutno, ale zároveň jsem se těšila i na svůj normální život.

Na co se těšíte v nejbližší budoucnosti?
Brzy odjíždím do Jižní Ameriky, příští rok mě čeká celá Střední Amerika. Ráda bych, tak jako doposud, kombinovala dobrovolnou práci s průvodcováním. Když mě cestovka pošle do nějaké země, snažím se vždycky udělat nějaký dobrý skutek. Na dalších třiatřicet let, než mi bude sto, mám určitě ještě spoustu plánů. A pokud za mnou přijdou z nějaké cestovky a nabídnou mi, abych jela do některé země, kterou mám ráda, jsem sbalená do půl hodiny a letím.

Eva Mahrová (67)

* Vystudovala školu kultury podnikání v cestovním ruchu TYRKYS, Univerzitu nové doby Mandala a nyní studuje Univerzitu třetího věku, obor lidská sexualita.

* Říká si modrá Eva, protože miluje modrou barvu. Modré má nejen oblečení, ale vybavení v bytě i vizitku. Tibetští mniší o ní říkají, že je upeka, neboli žena, která má ráda harmonii.

* V klášteře dostala jméno Uthpala Wana po jediné mnišce s modrýma očima, která žila před dvěma tisíci lety.

* Nejlepším zážitkem pro ni bylo, když ji v den jejích padesátin účastníci zájezdu do Thajska dali na stůl křeslo a pasovali ji na nejlepší průvodkyni.

* Už pět let chodí prodávat darované věci do dobročinného obchodu nestátní neziskové organizace Sue Ryder. Vydělané peníze tato organizace používá na financování péče o seniory.

* Má dva syny a právě čeká páté vnouče.

IVANA MATYÁŠOVÁ