Ve vaší knize Jak jsem potkala Brusel píšete, že je to město, kde vedle sebe žijí lidé z celého světa. Pochopila jste, jak spolu fungují?
Bydlím tady šest let a dodnes je to pro mě záhada. Na tak malém prostoru žije tolik národností a nějak spolu musejí vyjít, i když se tu skoro každý den řeší problémy z jinakosti. Brusel je nejen hlavní město Belgie, ale také jediné bilingvní město v této zemi. Bydlí tady vedle sebe Vlámové a Valoni, kromě toho jsou tu desetitisíce pracovníků evropských úřadů a taky stále početnější muslimská komunita, která tvoří zhruba až 25 procent obyvatel tohoto regionu. A v tomhle všem musí lidé nějak fungovat.

I vy jste musela improvizovat, když jste se přestěhovala?
Celý náš přesun do Bruselu byla jedna velká improvizace. Všechno začalo před mnoha lety, kdy jsme žili takzvaně na hromádce. Můj tehdejší přítel dostal pracovní nabídku od asociace zaštiťující evropský železniční průmysl s tím, že by se musel přestěhovat do Bruselu. Než se vyřešily formality, uteklo několik měsíců, a mezitím jsme se vzali. Tři týdny po podpisu smlouvy jsem zjistila, že čekám dítě. Řekla jsem mu: „Jeď a uvidíme!“ Myslela jsem, že po porodu zůstanu v Praze a budu za ním dojíždět. Ještě existoval Plán B, že bych začala pracovat jako zpravodajka v Bruselu pro česká média. Všechno šlo stranou, když se narodil Filip. Došlo mi, že zpravodajskou práci bych musela dělat na sto padesát procent. Takové hektické tempo by bylo s miminkem nemyslitelné.

Co to tedy pro nově příchozího znamená, když se přestěhuje do takového chaosu?
Já jsem byla ve stejné situaci jako mnoho cizinců, kteří sem přijeli za rodinou, nikoliv primárně za prací. Na rozdíl od úředníků nebo diplomatů jsem neměla k ruce žádné kolegy, kteří by mi poradili v začátcích. Musela jsem se zkrátka sama zorientovat, jak to v Bruselu chodí. Tak nějak automaticky jsem předpokládala, že byrokracie bude podobná jako v Česku. Jenže tady se pravidla liší podle bubliny, v níž žijete či pracujete, a místa, kde bydlíte, to znamená, že v jedné městské části vám dají formulář, ten vyplníte a zjistíte, že v jiné městské části neplatí. A pak jsou i jiné – úsměvnější – zmatky, třeba když neznáte líbací manuál. Každý se tu na ulici zdraví jinak: někdo si jen podá ruku, jiný dvakrát líbne na tváře, další obejme a třikrát líbne. Začalo mě bavit sledovat každodenní nedorozumění a brzy mi došlo, že i ten jejich chaos má vlastně svůj řád.

V knize popisujete, jak Belgičanky zvládají tříměsíční mateřskou a pak musí zpátky do práce. Jak se jim daří kombinovat práci a rodinu?
Pořád nad tím žasnu, protože mají většinou dvě nebo tři děti, do toho práci a splácejí hypotéku. Já si nedokážu představit, že bych se po tak krátké době vrátila na plný úvazek do práce. Tři měsíce mi připadají hrozně málo, protože to si ještě ani nezvyknete na nový rytmus s miminkem a už ho musíte dát do jeslí. Když jsem se nastěhovala do Bruselu, bylo mému synovi půl roku. A působili jsme jako naprostí exoti, protože místní se nás ptali, jak je možné, že chodíme do parku. Přes den jsou přece matky v práci a děti v jeslích, v parku většinou potkáte jen chůvy nebo babičky na návštěvě. Bruselské maminky se mě ptaly: „Takže vy nepracujete?“ Popisovala jsem jim, jak to chodí v Česku, a říkala jsem si, že to je z extrému do extrému. Máme sice nejdelší rodičovskou dovolenou v EU, ale těžko se nám vrací do pracovního procesu. V Belgii je naopak krátká mateřská a ten, kdo po ní hned nejde do práce, působí divně.

Jak jste to vyřešila?
Byla jsem se synem doma a zvažovala jsem, jestli budu matka na plný úvazek, nebo jestli budu pendlovat mezi Prahou a Bruselem. Cítila jsem se velmi osamocená, protože jsem neměla kamarády, kteří by mi poradili nebo si prostě jen vyslechli, jak mi je. Začala jsem psát blog Bruselská sojka, kde jsou moje postřehy o každodenním životě ve městě. Postupně jsem se z té samoty vymotala. Už mám kamarádky nejen v té rodičovské komunitě, ale také mezi místními novináři. Hodně mi pomohlo, že jsem chodila na krajanské akce. Díky tomu jsem potkala spoustu zajímavých Čechoslováků, kteří mi vyprávěli své příběhy a zkušenosti.

V knize píšete, že neexistuje nic jako typický Bruselan. Podařilo se vám přesto zjistit, co je pro ně typické?
Bruselané umějí několik cizích jazyků a jsou schopni fungovat za jakýchkoliv povětrnostních podmínek. Většina lidí si vystačí s lehkým baloňákem po celý rok. I děti jsou dost otužilé, i když je pět stupňů, nosí krátké kalhoty a nemají s tím problém. Počasí tady není zrovna radostné, často prší nebo je zataženo, ale Bruselané nevypadají naštvaně. Těžko říct, jak se jim to daří, ale asi jim pomáhá, že to berou pragmaticky: „Proč si kazit náladu hned po ránu? Prší? Nevadí, zítra bude třeba líp!“ Nikdo tu není zvědavý na kyselé obličeje. Jdete nakoupit a nemáte pocit, že někoho obtěžujete. Mám také moc ráda, jak jsou místní šetrní k životnímu prostředí. Málokdy něco vyhodí, raději jdou na bleší trh nebo do second handu.

Zaujalo mě, že belgické národní jídlo jsou hranolky. Opravdu je to pro ně nedotknutelný klenot?
Pochopila jsem, že Belgičané mají tři témata, o kterých rozhodně nevtipkují: hranolky, majonéza a královská rodina. Když do Bruselu přijedou státníci z celého světa, nejdou třeba na ústřice, ale dají si prostě kornout hranolků. Místní mají dokonce pravidelné soutěže, kdo je má nejchutnější. Musí být nakrájené podle přesných pravidel, žádné vlnky nebo zákruty, a to proto, že Belgičané považují hranolky za zdravé jídlo. Když je totiž nakrájíte opravdu dobře, nezůstane na nich skoro žádný tuk. Tady v Bruselu se smaží nadvakrát a nechávají se dlouho okapat. Pro řadu lidí jsou hranolky jediné teplé jídlo, které snědí během dne. Většinou tu totiž místo teplého oběda mají leda bagety nebo saláty. Hranolky jsou levné, teplé a zasytí. V neděli se dokonce stojí fronty před podniky, kde mají ty nejlepší.

Patří k místním i to, že nemají v oknech záclony?
Belgičané jsou hodně tolerantní a vůbec jim nevadí, že nechají kolemjdoucí nahlédnout doslova do svého talíře. Samozřejmě, že není slušné stát u okna a koukat dovnitř, jenže když míjíte něco zajímavého, tak se zkrátka pohledu neubráníte. Fotím si kolekci Za oknem, kde mám vycpaná zvířátka, secesní vázy nebo velmi drahé umělecké objekty. Bruselané trošku ponoukají: podívej se ke mně domů… Baví je improvizace. Takže když se třeba opravuje ulice, vidíte místní, jak si vytáhnou stolek na rozkopaný chodník, poobědvají a neřeší, že by na ně někdo koukal.

Bruselanům vděčíme za řadu vynálezů. Který vás nejvíc překvapil?
Teprve nedávno jsem zjistila, že brusle v Česku máme právě díky obyvatelům Bruselu. Vyslanci Jiřího z Poděbrad sem přijeli v 15. století a viděli nejen zamrzlé vodní kanály, ale také místní, jak se po nich prohánějí a mají na botách připevněné zvláštní nože. Čechům se tahle bruselská obuv zalíbila a začali jí říkat brusle. A mimochodem dodnes je bruslení v hlavním městě Belgie velmi populární.

Brusel si většinou spojujeme s evropskou politikou a byrokracií a moc nevíme, proč tam jet na výlet. Co stojí za vidění?
Pokud vyrazíte na jaře, určitě zajděte na prohlídku královských skleníků, protože to je naprosto úžasná stavba. V tzv. obřím skleněném městě uvidíte rostliny z celého světa, některé jsou tu už od konce 19. století. Nedaleko je také slavné Atomium a pavilon EXPO 58. Určitě se podívejte na některý z blešáků, protože tam najdete opravdu neskutečné poklady, a pak si dejte horkou čokoládu s vanilkou u kostela svaté Kateřiny. Je tady spoustu muzeí a galerií, nedávno tu otevřeli Muzeum Evropy, kde je právě letos speciální expozice, která je věnovaná výročí sametové revoluce.

Kateřina Farná (36)
* Narodila se v roce 1983.
* Řadu let byla novinářkou v deníku Právo, kde psala o výtvarném umění, filmu a designu.
* V roce 2013 se přestěhovala za manželem do Bruselu.
* Věnuje se publicistice, píše blog Bruselská sojka a vydala knihu Jak jsem potkala Brusel.

JUDITA MATYÁŠOVÁ