A co kulturní rozdíly? A co postavení žen a nás ve společnosti, které se nám u nás doma zdá tak radikální? Tohle všechno nás napadalo při cestě sem. Pomalu si můžeme začít odpovídat na jednotlivé otázky. Ano, rozumíme anglicky i rusky. Ne, nechtějí po nás, abychom chodily jakkoliv zahalené. Ne, nebojí se s námi mluvit, protože jsme jiného vyznání. S bydlením nebyl problém a bydlíme u rodiny, která se o nás moc pěkně stará bez ohledu na to, že nejsme muslimové jako oni.

Kulturní rozdíly, to už je na delší odpověď. Například nemůžeme chodit po setmění domů. To jsme samozřejmě očekávaly, ale zdůvodnění, které nám bylo sděleno, jsme neočekávaly. Z jedné části je to kvůli bezpečnosti. Dvě křehké dívky jako my, by se neměly potulovat jen tak po setmění po městě. Nebo jen jít z práce domů. Druhá část odůvodnění je, že by to byla hanba pro rodinu, u které bydlíme. Jsme totiž teď jejich součástí a to znamená, že kdokoliv z ulice, kde bydlíme, může pomluvit rodinu za to, že dopustí, aby členky jejich rodiny šly potmě domů bez mužského doprovodu z řad rodiny. Je to nepřípustné. A hlavně, tady se počítá to, co si o vás myslí ostatní lidé.

To, co si o vás ostatní myslí, mě osobně to v Česku nikterak moc nezajímá. Kdo mě nezná, ať si myslí a říká, co chce. A kdo mě zná, ví, jaká jsem. To je důležité. Tady je to jinak. Podřizuje se tady tomu opravdu téměř všechno. Nemáte peníze? Nevadí, předražené auto značky BMW, Lang Rover či Mercedes o vás napraví veřejné mínění. Tyto značky jsou tady téměř všude. Nebo si často kupují různé nejnovější elektronické výdobytky, třeba dotykové telefony, IPhony či tablety. Mimochodem, ceny elektroniky tady a u nás se nedají srovnat. Telefony jsou často dvakrát až třikrát dražší než u nás. Toto všechno dokazuje, že máte peníze, a když máte peníze, máte dobrou práci, a když máte dobrou práci, máte dobré konexe. A když máte dobré konexe, máte moc, a když máte moc, máte vzdělání. Opravdu, takto uvažuje většina místních, se kterými jsme se zatím setkaly. U většiny to znamená vzít si půjčku nebo dřít jako mezek a bydlet v nejlevnějším bytě, který se dá sehnat. Ale mají auto dobré značky, takže si ostatní lidé myslí, že patří do těch bohatších kruhů.

Další rozdíl je například ve vztazích. Pokud mají rodiče děti v patřičném věku na vdávání či ženění se (cca 18–22 let), je třeba sehnat vyhovující protějšek. A tak rodiče rozhodí sítě a hledají. Děti mezitím jen říkají tento/tato ano, tento/tato ne, tento/tato by ušli. Když jsem se ptala holek v mém věku, jestli jim to nevadí, že jim rodiče shánějí ženichy, odpověděly: „A jak to máte vy? Snad vás rodiče nenechají dělat takovou dřinu jako je sehnat si zabezpečeného manžela!" Brada mi spadla a já jen zakoktala: „No, vlastně jo. Partnery si vybíráme my samy."

Pokud si tady tedy najdete partnera, tak to pro ostatní muže znamená, že se na vás nemají dívat, dotýkat se vás, jakkoliv k vám směřovat pozornost. Pokud to muž poruší a třeba se jen nějak podezřele podívá na dívku, může se stát, že mu přiletí facka tak rychle, že nestačí říct ani popel. Možná pro to umějí místní muži tak dobře a nenápadně mrkat jedním okem…

A poslední věc. Pokud je žena sama v domě, do toho domu nemůže vstoupit muž. Pokud vstoupí, žena je pohaněna. A pokud je tato žena či dívka svobodná, bere se, že už není panna a tím pádem se dobře nevdá. Pokud vůbec. Proto bývají na domech dva zvonky. Jeden pro ženy, druhý pro muže. Když zazvoní muž, žena nemusí otvírat. A taky proto tak často se ženy setkávají u jedné doma. Jsou tak chráněny před pomluvou nebo hanbou. Zdravím domů, kamarádi. Moc se na vás těším!

Čtěte také: Studentka na humanitární misi: Všechno vypadá skvěle. Ale je to tak?

Autor: Kateřina Pijáčková