Vydal se na kole do světa. Na cestě chce být dva roky

Chce na ní strávit přibližně dva roky, za sebou má Balkán, před sebou Afriku. Co bude dál, to se ještě uvidí, přitom první plán byl ještě ambicióznější. „Původní hodně optimistický plán byl takový, že vyrazíme na cestu kolem světa ve dvou, s kamarádem Štěpánem. Ten to ale nakonec zrušil a já musel cestu změnit a přeplánovat. Nakonec jsem se rozhodl, že projedu Afriku a pak se uvidí. Asi to nebude cesta kolem světa, ale přes pár kontinentů. Zatím vůbec nevím, kolik toho objedu a kdy se vrátím domů," říká Tomáš Švaříček.

Dlouho plánované dobrodružství mu na poslední chvíli málem překazilo zdraví. Kvůli zádům se na cestu vydal o pár týdnů později a s obavami, jestli to na prvních hranicích nebude muset otočit. Nemusel. Rozhovor pro Třebíčský deník jsme vedli prostřednictvím Skypu v polovině listopadu, kdy Tomášovi chybělo zhruba 300 kilometrů do Atén. V té době ještě nevěděl, jestli řecká metropole nebude konečná, ale záda se nakonec umoudřila a stařečský cestovatel tak pokračuje dál. Letadlem se dostal do egyptské Káhiry, vstříc africkým cestám vyrazil ve středu.

Co se vám vlastně se zády stalo?
Měl jsem v plánu vyrazit ve třetím týdnu v září, byla to sobota. Ve středu jsem byl v Brně u sponzora a strašně mě chytla záda, najednou jsem se nebyl schopný pohnout. Ještě jsem nějak dojel domů autem, ale tam už mi museli pomáhat rodiče, už jsem ani nemohl stát a jelo se k doktorovi. Na cétéčku se nakonec zjistilo, že mám už z dřívějška posunuté dvě plotýnky. Projevilo se to až takhle za pět dvanáct, kdyby se to stalo někdy po cestě, zůstanu ležet někde v příkopu.

Takže jste měl vlastně štěstí v neštěstí…
Dá se to tak říct. Najednou jsem řešil, jestli vůbec pojedu. Už jsem ale měl v práci domluvené volno, zajištěné sponzory a všechny věci doma nachystané, takže jsem se rozhodl vyrazit s tím, že za chvíli uvidím, jak to pojede. S kamarádkou neuroložkou jsme se bavili, že kvůli zádům bude lepší držet se v teplejších krajinách. Zase se mi na druhou stranu nechtělo hned přeletět letadlem do Egypta, protože co kdybych až tam zjistil, že na kole nemůžu sedět delší dobu? Nakonec jsem to pojal tak, že pojedu z Česka směr Atény a časem se uvidí.

Už jste na cestě víc než měsíc a najel přes dva tisíce kilometrů. Zatím vše funguje, jak má?
Teď jsem na cestě třicátý pátý den, asi tři sta kilometrů od Atén a zatím je všechno dobré. Záda jsou jediné omezení, je to taková moje velká neznámá. Musím pravidelně cvičit, posiluji a záda aspoň jednou denně protahuji, abych je zlepšoval nebo minimálně udržoval stabilní. Jinak kromě zad to je perfektní. Když jsem vyjížděl, ráno jsem se budil ve stanu do mrazu, teď mám v Řecku třicet stupňů, okolo rostou palmy a ze stromů si trhám pomeranče a mandarinky.

Když jsem jel na kole do rumunského Banátu, měl jsem strašné problémy s malíčky na obou rukou. Byly umrtvené a otlačené od řídítek a necítil jsem je ještě týden po návratu. Tohle vás netrápí?
Já jsem na to celkem zvyklý, na kole jezdím hodně, a to ani nenosím cyklistické rukavice. Na konci dne prsty sice vnímám, ale ráno už je to zase dobré. Hodně mi to ale vadilo loni, když jsem jel s kamarádem Štěpánem na jeden zátah 620 kilometrů skrz Českou republiku, to jsem měl necitlivé malíčky taky oba a ten na pravé ruce jsem necítil snad půl roku. Kdybych byl chirurg nebo něco podobného, tak jsem se připravil o zaměstnání.

Vyrážel jste začátkem října, kdy už bylo chladno, pršelo a panovalo typicky ošklivé podzimní počasí. Jaké to je sedět v takovém nečasu celý den na kole?
Na záda to bylo nejnáročnější období. Když jsem jel často celý den v dešti a silném protivětru, dávalo mi to celkem zabrat. Vyjížděl jsem v sobotu ráno, kdy krásně svítilo a na říjen bylo teplo. Už v Dalešicích se zatáhlo, spadlo pár kapek a od té doby jsem neviděl slunko skoro čtrnáct dní. Zbytek Česka, kousek Rakouska a Slovensko bylo pořád zamračeno a foukal vítr. A ve chvíli, kdy jsem překročil slovensko-maďarské hranice, začalo pršet a přestalo v okamžiku, kdy jsem se dostal do Srbska. Maďarsko beru jako strašně deštivou zemi, strávil jsem tam šest nebo sedm dní a pršelo mi od hranice k hranici, jel jsem pořád v dešti. Nebylo to úplně ono, ale mohlo to být i horší. Měl jsem docela štěstí, že se mi většinou podařilo domluvit si přespání přes Couchsurfing nebo Warmshowers (stránky, kde lidé nabízejí cestovatelům a turistům přespání u sebe doma zdarma – pozn. autora), takže jsem měl často možnost přespat u někoho v teple. Ale od Maďarska mi zase ani jednou nepršelo.

Právě na nocování jsem se chtěl zeptat. Přespání domluvené skrz internet funguje i na Balkáně? A co děláte, když se nic předem najít nepodaří?
Couchsurfing jsem používal hodně ze začátku, ve střední Evropě nabízí přespání strašně moc lidí. Pak jsem ho využil už jenom v Bosně a v chorvatském Dubrovníku, od té doby ne. V Černé Hoře a Albánii jsem nic nenašel, v Řecku taky nic pořádně není. A pokud je, tak místní nemluví anglicky a nechtějí ubytovat cizince. Jinde to je zase naopak. Třeba Albánci jsou strašně dobrosrdeční, a když jsem večer někde poprosil o vodu, většinou to skončilo večeří s celou rodinou a přespáním v jejich domě. V Albánii jsem za nějakých sedm dní spal ve stanu jenom jednou, jinak jsem byl pod širákem u někoho na zahradě nebo v posteli přímo doma. A v Tiraně jsem nocoval v mešitě.

Jak se to přihodilo?
V Bosně jsem se seznámil s jedním cyklistou, který se zmínil, že jestli budu někdy v Tiraně a budu mít problém sehnat přespání, ať zajdu do největší mešity ve městě, že mě tam určitě nechají. Shodou okolností jsem v Tiraně měl domluvené přespání přes Couchsurfing, a zrovna tady to jedinkrát nevyšlo, když mě holčina, se kterou jsem byl domluvený, nechala někdy v osm večer v centru a nebrala mi telefony, úplně se na mě vybodla. Tak jsem si řekl, že zkusím mešitu najít a zeptat se. Místní muslimové mě tam nechali přespat úplně bez problémů a byl to super zážitek.

Nevadilo jim, že nejste muslim?
Vůbec ne, jenom si prohlídli můj pas, aby měli jistotu, že jsem ten, kdo říkám, že jsem. Na to, jestli nejsem muslim, se zeptali jenom mimoděk. Tušil jsem, že by mohl být problém, ale nemělo smysl lhát a řekl jsem, že jsem křesťan. Překvapilo mě, že se neptali proto, jestli mě tam nechají spát nebo ne, ale proto, že se budou o půl šesté ráno modlit a já bych spal v té hlavní místnosti, kde budou. Tak mě jenom poprosili, abych šel nahoru, aby mě nevzbudili.

Na cestě potkáte vždycky hodně lidí, zvlášť když jedete sám. Platí to i u vás?
Určitě a musím říct, že mám na lidi štěstí. Setkávám se s úžasnými lidmi a mám s nimi spoustu zážitků. Třeba zrovna včera navečer jsem jel řeckou vesnicí Krikellos, starší pár na mě mával, tak jsem zastavil, dal se s nimi do řeči a dopadlo to tak, že u nich zůstávám do zítřka. Sice si nerozumíme skoro ani slovo a domlouváme se rukama nohama na základní věci jako je jídlo, pití a děkuji, ale to jim vůbec nevadí.

S angličtinou už nepochodíte?
Najít Řeka, který by mluvil anglicky, je jako najít jehlu v kupce sena. Až do Albánie přitom nebyla angličtina problém. Od té doby je to horší, ale naštěstí mám s sebou velkou mapu, takže když někoho potkám, vytáhnu ji. Ukážu na Českou republiku, lidi se vždycky chytnou za hlavu a svojí řečí se ptají, jestli jsem to celé ujel na kole, já na prstech ukazuji, jak dlouho jsem na cestě a vždycky navážeme nějakou takovou konverzaci. Třeba v Albánii jsem zjistil, že je škoda, že nemám víc rodinných fotek. Když vás Albánci nakrmí a uloží, vždycky vytáhnou fotoalba a ukazují všechny příbuzné a kamarády po celém světě, já pak horko těžko hledám fotky ze svatby, kde mám celou rodinu (usmívá se). Asi je pravda, že čím víc na východ, tím jsou lidé bezprostřednější, ale já jsem potkal bezvadné lidi v každé zemi.

Albánie se letos v létě v našich médiích objevovala v souvislosti s vraždou dvou českých turistů v albánských horách. Baví se o tom s vámi místní?
Úplně každý, u koho jsem spal i s kým se bavil na ulici, o tom vždycky sám začal. Já to nikdy vytahovat nechtěl, ale na nich bylo vidět, jak moc je to mrzí a jak se za to stydí. Já sám jsem je uklidňoval, že z činu jednoho šílence nejde hodnotit celou zemi, ale na druhou stranu vím, že spousta lidí u nás teď Albánii vidí jinak. Bavil jsem se s člověkem, který tam dělá do turismu a říkal mi, že každý rok měl spoustu českých turistů a letos skoro žádné.

Na vaše facebookové stránky jste dával odkaz na dokument, který o vás po cestě natočili jiní dva cyklocestovatelé. To bylo předem domluvené?
Nebylo, potkali jsme se v hostelu v Sarajevu. Jmenují se Andre a Clemmons, na cestě jsou čtyři měsíce a mají v plánu přejet Asii a Ameriku. Celý večer jsme se bavili a nakonec kvůli mně změnili plány, původně chtěli v Sarajevu ještě chvíli zůstat, ale odjeli se mnou a spolu jsme cestovali čtyři dny. Natáčejí totiž dokument o lidech, které potkají na cestě. Já jsem je prý zaujal, tak mě do něj taky chtěli zařadit.

Většinu času na kole jinak trávíte sám? Jak snášíte dlouhé hodiny jenom sám se sebou?
Když jsem jel čtyři dny s nimi a najednou jsme se rozloučili, přišlo mi najednou strašně zvláštní jet sám. Na druhou stranu, já vlastně tak moc sám nejsem. Na kole sice jedu jenom já, ale s lidmi se bavím hodně. Nestraním se jich, právě naopak se snažím dávat se s nimi do řeči. Když mi zamávají, zastavím a bavíme se. Věřím, že kdybych jel ve větší skupině, zamával bych jim taky a jel dál, ale takhle se rád zastavím a už jsem měl po cestě spoustu zajímavých setkání.

Máte nějaký časový plán, kolik kilometrů denně ujet? Nebo moc nespěcháte a necháváte to víceméně náhodě?
Pro mě jsou důležitá záda, je to můj omezující faktor a nemá smysl to střelit a přepínat je, takže to záleží den ode dne. Jsou dny, kdy jsem měl dobré místo na spaní nebo u někoho zůstal, nenajel vůbec nic a jenom odpočíval, pak jsou dny, kdy jsem najel 110 kilometrů úplně v pohodě a dny, kdy jsem po 45 kilometrech v kopcích a větru úplně hotový. Jedu, kam dojedu a nijak to nehrotím.

Na konci se vrátím úplně na začátek. Proč jste se vlastně rozhodl nechat všechno doma a na dva roky odjet na kole pryč?
Tíhnul jsem k tomu už od mala, vždycky mě strašně lákalo cestovat a vždycky mě to bavilo. Jednou jsem četl článek o Čechovi, programátorovi, který měl dost sezení před počítačem a řekl si, že si udělá dlouhodobou dovolenou. Koupil si kolo, a i když na něm vlastně nikdy pořádně neseděl, vyrazil na východ s tím, že dojede do Indie. Tenhle člověk mi strašně utkvěl v hlavě a už jako mladý jsem si říkal, že bych něco takového udělat taky chtěl.

Ale dostal jste se k tomu až téměř ve třiceti.
Pořád jsem měl v hlavě, že to jednou udělám, ale pořád jsem to odkládal. Studoval jsem vysokou, pak hned dostal dobrou práci a nakonec potkal svou Báru, teď už moji ženu. Uvědomil jsem si, že je to holka, se kterou chci strávit zbytek života, založit rodinu a usadit se. Pak jsem si ale uvědomil, že pokud si chci splnit sny, které v sobě mám, tak to holt musím udělat hned teď, protože pak už ta možnost nebude, přijde rodina, hypotéka… Bohužel jsem musel udělat trochu sobeckou věc a říct, že teď si beru pauzu a vyrážím. S Barčou jsme se ještě stihli vzít a až přijedu domů, budu muset sekat latinu (usmívá se).