V Evropě můžete vidět podobnou tundru buď daleko na severu, to je takzvaná tundra arktická, nebo vysoko v horách, to je zase tundra alpínská. Vznik naší tundry spadá až do počátku čtvrtohor, kdy se výrazně ochladilo klima a kdy se k nám ze Skandinávie rozšířil mohutný kontinentální ledovec, který zasahoval až téměř k dnešní hranici s Polskem. Podnebí na hřebenech bylo stejné, jako je dnes v Grónsku nebo v severní Kanadě. Krkonoše pokrývaly menší ledovce, které po skončení období chladu zvolna odtávaly. Jak se oteplovalo, krajina se měnila, ale většinou jen v nižších polohách Krkonoš. Vrcholové partie si ponechaly tundrový charakter.

V dnešní době je krkonošská tundra udržována chladným a vlhkým podnebím. Srovnatelné podnebí je až ve Skandinávii, severním Walesu nebo na Urale. Proto se zde zachovala nefalšovaná tundra, jakou ve střední Evropě v okruhu 1000 kilometrů neuvidíte. Je to jeden z hlavních důvodů, proč byl založen Krkonošský národní park.

Nejhezčí je na podzim

Znalci tvrdí, že tundra je nejkrásnější na podzim. Je tedy nejvyšší čas vyrazit směrem na sever. Autem dojedete do Pece pod Sněžkou. V Peci zaparkujete a můžete se zde i ubytovat. Na podzim není ani jedno ani druhé takový problém jako v zimě. Odtud se vydáte lanovkou na Růžovou horu a dál už pěšky po žlutě značené turistické cestě na Sněžku.

Naučná stezka nazvaná příznačně Krkonošská tundra začíná v místě bývalé Obří boudy. Její délka je pět a půl kilometru, převýšení je pouhých 550 metrů a na cestě vás čeká pět zastávek, na kterých se z informačních panelů dozvíte vše podstatné o naší tundře. Například co by se stalo s Krkonošemi, kdyby na nich nerostla tráva smilka tuhá. Kolik louky na hřebeni Krkonoš potřebovali budaři k tomu, aby uživili krávu. Anebo co je zvláštního na smrti Johanna Kuglera, který umrzl na Černé Kupě v roce 1868.

Jen po stezkách

Slovo tundra znamená „krajina v horách bez lesů". Tedy tam, kde je zima a krátká vegetační sezóna. Tundry je v Krkonoších asi 40 čtverečních kilometrů a je velmi citlivá. Když ji lidé poškodí, trvá dlouho, než se vzpamatuje. Rostliny mají totiž jen asi100 dní během celého roku, kdy rostou a napravují škody způsobené člověkem. Zbylých 265 dní čekají, až se podmínky zlepší a ony zase poporostou. V okolí Slezského domu uvidíte zničené trávníky, které se asi nikdy neobnoví, protože je návštěvníci stále sešlapávají. Většinu krkonošské tundry porůstá zvláštní nenápadná tráva smilka tuhá. Němci jí říkali „wolfgras", česky „velčina" nebo „vlčí tráva". Připomíná totiž tuhé vlčí vousy.

Úpské rašeliniště

Pro tundru jsou typická rašeliniště. Úpské rašeliniště je jedno z největších v Krkonoších. Přes něj dělníci v 70. letech 20. století nasypali cestu ze zásaditého vápence. Kyselé rašeliniště neutralizovali a rozdělili na dvě části. Kyselomilné rostliny mizely a nahrazovaly je druhy vyžadující neutrální prostředí. Vápencovou sypanou cestu bylo nutné odstranit a nahradit nějakou jinou variantou cesty. V roce 1996 rašeliniště překlenuly dva povalové chodníky sestavené z dubových trámů. I když je cena dubového dřeva vysoká, vydrží tento materiál bez nákladné údržby několik desetiletí. Obě části rašeliniště se opět spojily a původní kyselomilné rostliny se vrátily.

Nic pro zemědělce

Luční bouda stojí uprostřed Bílé louky. Půda je zde tmavá a je tady dost vody. Zdá se, že jsou zde ideální podmínky k zemědělství – k pěstování různých plodin. Je tady ale jen 100 dní vegetační doby v roce, tedy dnů, kdy mají rostliny vhodné podmínky pro svůj růst. V roce 1918 budaři vysázeli u Luční boudy 16 kilo brambor a sklidili jich ani ne kilo. Pokud louky nebyly přihnojovány kejdou, sekaly se jednou za dva až tři roky, protože tráva rychleji nenarostla. Platilo také nařízení, že se tráva na horských loukách nesměla sekat přímo u země, aby nezahynula v příliš nízkém drnu a rychleji narostla nová. Tundrové podnebí zemědělcům prostě nepřeje.

Nástrahy počasí

V Krkonoších je zima, protože to jsou hory tyčící se kilometr nad okolím. Na jejich hřebenech je také vlhko a větrno, protože tady fouká od Severního moře a nechrání je jiné hory. Celých 650 kilometrů od jeho břehů nestojí v cestě žádné hory, které by vítr zbrzdily. Už v polovině 19. století do Krkonoš přijížděli zimní návštěvníci za sněhem, o který tu nebyla nouze. Často nečekaně drsné počasí doslova zahubilo špatně připraveného turistu. Výjimkou nejsou ani tragické oběti z řad zkušených místních horalů. Kaplička v Modrém sedle byla postavena na počest Václavu Rennerovi, který tady zahynul v roce 1798. Nyní kaplička slouží jako skromný památník těm, kteří kruté podnebí Krkonoš nepřežili. Kříž u cesty k Luční boudě zase připomíná tragickou smrt Jakuba Rennera roku 1868.

Po stopách ledovců

Nikde jinde v Čechách neuvidíte tak zachovalé stopy po ledovcích jako tady. Nejlépe je poznáte, když si projdete naučnou stezku Labský důl. Uvidíte, kam se doplazil nejdelší ledovec v Krkonoších, kudy sjela největší krkonošská lavina nebo co mají tyto hory společného se známým galským komiksovým druidem. Délka naučné stezky je sedm a půl kilometru, převýšení 550 metrů a čeká vás osm zastávek s informačními panely. Nejvhodnější přístup je z parkoviště ve Špindlerově Mlýně. Odtud se vydáte podél Labe proti proudu asi kilometr na začátek stezky.

Lavinové dráhy

Během pobytu v Krkonošském národním parku poznáte přírodní krásy, které nikde jinde nespatříte. Jedním z nich jsou například ledovcová plesa. Můžete je vidět z Cesty česko-polského přátelství, když půjdete od Slezského domu v Obřím sedle na Špindlerovku.
Stejně tak jsou pozoruhodné stopy po lavinách. V Česku totiž padají laviny jen v Krkonoších a Jeseníkách, jinde opravdu jen výjimečně. Konkrétně tady je 64 drah, kde pravidelně laviny padají. Ročně jich může sjet až 50. Znalci tvrdí, že padají už dva miliony let. Ale na podzim se samozřejmě žádné laviny bát nemusíte.

Pokud byste ještě neměli dost, můžete se projít po Slezské stezce, která vede v místech oblíbené obchodní stezky, po které putovali nejen kupci se zbožím a poutníci, ale také vojsko ve válečných dobách. Stezka začíná u srubu Správy KRNAP a vede na Výrovku. Delší okruh přes Klínovky a Friesovky měří asi třináct kilometrů. Cesta je sjízdná i pro kočárky.

co tu také žije a roste
ŽIVOČICHOVÉ:
slavík modráček tundrový, šídlo horské, kulík hnědý, okáč rudopásný, slíďák ostnonohý, bělořit šedý, huňatec žlutopásný krkonošský
ROSTLINY:
borovice kleč, plavuník alpský, ostružiník moruška, všivec krkonošský

Filip Lukeš