Zruční skláři vyráběli sklo duté i broušené, které se vyváželo také do Turecka, Španělska či Ameriky. Období prosperity však netrvalo příliš dlouho, postupný nedostatek dřeva a jeho následné zdražení předznamenaly i konec milovských skláren.
Dalším problémem byla velká vzdálenost od železnice, tudíž milovští skláři neměli šanci konkurovat provozům v severních Čechách, které byly vytápěny uhlím a rozkládaly se blízko železnice.
Rychmburská vrchnost, která sklárnu založila, se nejdříve snažila provoz pronajmout a později i prodat, ale nakonec byly v letech 1892 – 1894 huť, hospodářské budovy i většina obytných objektů zbořeny.
Z bývalé osady zůstal pouze dům huťmistra a několik dalších domků, které si odkoupili tamní lidé. Dnes jsou tamní objekty, které většinou slouží k rekreaci, vesměs citlivě upraveny do někdejší podoby.