Ve druháku na gymplu mu paní učitelka řekla: „Břeskej, ty budeš záchranář.“ Trefila se do černého. Matěj vystudoval gymnázium, poté zkusil zemědělskou školu, ze které utekl na vyšší odbornou školu, obor záchranář. Nejprve nastoupil u soukromé zdravotní služby a od roku 2013 zachraňuje životy v Jičíně.

„Měl jsem vše jednodušší, protože táta pracuje v jilemnické nemocnici, kde jsem byl jako doma. A tak se ze mě stal profesionál, který musí odložit emoce a dělat vše tak, aby lidem pomohl,“ říká o své profesi.

Do Tanzanie se vydal poprvé před dvěma lety na dovolenou. S manželkou zažili úžasné safari včetně procházky, při které se potkali tváří v tvář s divokými lvy. V národním parku Ruaha navštívili školku, kam přivezli drobné dárky. „Děti z buše byly nadšené, ony se zatím nepodívaly za hranice zdejšího parku a i bílý muž je pro ně raritou,“ popisuje Matěj Břeský své první „doteky“ s černým kontinentem. Největším problémem prý byla jazyková bariéra, děti mluví svahilsky, i když se učí anglicky. A právě tady se zrodila myšlenka pomoci.

„Původně jsem chtěl pomoci tamní školce, ale Frank, můj kamarád a průvodce, který nám se vším pomáhal nás nasměroval do nadace Destiny, která pečuje v Arushi o děti s mozkovou obrnou a autismem. Zařízení tamní vláda kontroluje, ale nepodporuje,“ vysvětluje záchranář.

Na pomoci se s vedením nadace domluvili prostřednictvím Facebooku. První potřebné peníze putovaly v průběhu roku na jídlo. „V listopadu jsme chtěli dovézt něco, co dětem pomůže. Uvědomil jsem si, že by se jim hodil invalidní vozík. Oslovili jsme jilemnickou firmu, která nakonec vozík darovala,“ popisuje Matěj shromažďování pomoci. Dalším příspěvkem byla velká krabice hygienických prostředků. Kamarádi darovali hračky, oblečení, sladkosti. S tím Matěj vyrazil do Afriky.

Uvítání v Arushe

„Vítal nás oprýskaný domeček, kolem běhaly děti. Na zahradě mají jen starou plechovou klouzačku a dvě houpačky. Uvnitř je jedna velká místnost se starým kobercem, kde tráví většinu času. Speciální místnost je pro autisty a fyzioterapeuta,“ popisuje Matěj soukromé zařízení v Arushi, které provozuje Bryson, ředitel nadace.

Trvale zde žije devatenáct dětí, další zde tráví čas během týdne. Všichni mají nějaké viditelné postižení až na jednoho klučinu. „Maminka se o něho po narození přestala starat, tatínek tvrdil, že to nezvládne a tak péči převzali prarodiče. Když zemřeli, jejich čtyřletý vnuk zmizel v buši,“ popisuje Matěj setkání s novodobým Mauglím. Ztracené lidské mládě přijali paviáni, mezi kterými vyrůstal do šestnácti let. „V zařízení je rok, začíná se socializovat, i když zatím nemluví, vydává skřeky jako pavián. Má obrovský stisk, a tím, jak se živil jen zelenou stravou, přestal růst,“ vypráví dojatý Matěj neuvěřitelný příběh. „Uteče a spí na stromě nebo se stočí do klubíčka jako opice,“ popisuje, co viděl na vlastní oči.

Všechny tyto události ho ovlivnily natolik, že se rozhodl jednat. „Nejde mně o to dělat ze sebe celebritu, chci si na pomoc vydělat a ne jen někde škemrat. Jde mi o dlouhodobou výpomoc. Nemůžu zajistit zdravotníky, fyzioterapeuty, ale chci dětem zlepšit životní prostředí, aby se mohly každý večer osprchovat, najíst se z talíře,“ přibližuje svoji vizi. Protože si je vědom, že provozovatelům chybí prostředky na základní vybavení, proto jim chce jako dárek přivézt kuchyňskou linku.

„Ozval se mi kamarád, který je truhlář a v únoru prý bude hotová. Jen ještě nevím, jak ji dostanu do Afriky,“ směje se Matěj.

Uvědomuje si, že dlouhodobá pomoc nepůjde realizovat z platu záchranáře a bez toho, aby o tom lidé věděli. „Založil jsem nadační fond TEMBO - nadační fond Matěje Břeského a transparentní účet, sbírka - Fio banka - 2801730555 / 2010, aby dětem mohla přispět i veřejnost, případně některé firmy. Uvidíme,“ říká nadšený záchranář, který chce o svých aktivitách dát vědět světu.