Za slávu, této zhruba pětitisícové a dvanáct kilometrů dlouhé vesnice, může spisovatel Ivan Olbracht a jeho román Nikola Šuhaj loupežník, který byl u nás několikrát zfilmován. Do Koločavy mířila na závěr svého pětidenního výjezdu po západní části Ukrajiny i skupina turistů z Ostrožské Lhoty. Prvním překvapením pro většinu účastníků byla cesta do zmiňované vesnice.

„Seděl jsem vepředu, řekl bych, že posledních deset kilometrů se jelo téměř krokem. Na cestě byly hluboké díry, kterým se prostě nedalo vyhnout,“ hodnotí silnici na Koločavu vedoucí výpravy Josef Lopata. Rozbitou vozovku ještě křižují stará ruská auta. Občas se na hlavní silnici objeví kráva, která jde právě z pastvy.

Větší část výpravy byla ubytována přímo v Četnické stanici a další část v moderním penzionu kousek od středu vesnice. Právě Četnická stanice patří Natalii Tumarec. Přesto, že bylo těsně po snídani a měla plný penzion hostů, neodmítla naší žádost o povídání, které se uskutečnilo v zahradní části rekonstruovaného objektu.

„Je to stejný dům, jako byla za první republiky služebna četníků. Pak to byl Státní notářský ústav. Později sloužil objekt jako kulturák, byl strašně zničený a zpustlý. Já barák vlastním od roku 2000. Začali jsme ho okamžitě opravovat a později přikoupili ještě vedlejší pozemek,“ vysvětluje Natalia. Dům jí nabídla firma, která zaměstnávala jejího manžela, jako kompenzaci za jeho smrtelný pracovní úraz. „Spočítali to tak, že jsem ještě musela půlku doplatit,“ dodává.

Dlouho nejezdil nikdo, pak nával Čechů

Natalii Tumarec je nejen majitelka zmiňovaného objektu, ale také provádí turisty po muzeu Ivana Olbrachta, je učitelkou češtiny, miluje folklór a byla to ona, kdo začal v Koločavě podporovat české turisty.

„Do 90. let minulého století sem nejezdil skoro nikdo, jen oficiální delegace z fabrik. Všechno začalo po revoluci. Lidé četli Nikolu Šuhaje, viděli muzikál a chtěli se na tu krajinu z románu a filmu podívat. Poprvé jsem pro turisty vařila na zahradě školy ve velkém kotli guláš a boršč. To bylo někdy v devadesátých letech. Díky turistům, kteří jezdili do hor, a říkali si navzájem svoje zážitky, se Koločava propagovala,“ říká Natalia.

Češtinu začala majitelka penzionu studovat v devadesátých letech, aby mohla Čechům přiblížit krajinu a příběh spisovatele Ivana Olbrachta. „Mohla jsem si vybrat, jestli češtinu nebo jiný slovanský jazyk. Profesor Čučka, který už dnes nežije, mi tehdy řekl.

„Podívej se, dívko, až se vrátí Šuhaj, tak kdo o něm bude Čechům vyprávět? To rozhodlo, zvítězila čeština, učení mně šlo jako po másle,“ povídá s hrdostí v hlase sympatická žena. Od jara do podzimu mluví jenom česky.

„V místní škole mám kroužek češtiny a v muzeu se provádí česky. Přijíždí hodně českých turistů a ukrajinsky není potřeba ani mluvit,“ vysvětluje. A jak je to s ostatními obyvateli Koločavy? Jsou rádi za turisty? Neberou jim jejich soukromí? Setkali jsme se totiž s tím, že se místní nechtěli příliš fotit.

„Místní jsou za turisty rádi. Nechtějí se fotit, protože jsou stydliví, ale jinak jim to vyhovuje. Pronajímají pokoje, je to pro ně byznys. Turistický ruch vítají, z toho bude Koločava žít a budou z toho i nové cesty. V sezoně je tady tolik Čechů, že je na nocleh málo místa,“ líčí Natalia.

Jak se dnes žije na území, které kdysi patřilo Československu? Zajdou si i obyvatelé Koločavy na pivo do Četnické stanice?

„Chodí k nám také místní, dříve jenom na pivo a na štamprličku, teď si k nám přijdou dát i jídlo. Jinak se tu lidem žije těžko. Škoda, že nemají práci doma a nejsou s dětmi. Musí za prací cestovat, každá druhá rodina má někoho, kdo pracuje v ČR,“ říká Natalia.

Pohostinnost a mladí ve světě

Pohostinnost místních poznal také šéf turistů v Ostrožské Lhotě Stanislav Kuřina.

„Maximální spokojenost, lidi byli vstřícní, krásné okolí, penzion byl moderní, na snídaní domácí vajíčka. Už jsem toho procestoval opravdu hodně, ale tady to byla paráda,“ pochvaluje si a přidává jeden postřeh.

„Jsou tu dva kostely, byl jsem se podívat na pravoslavné mši. Překvapilo mě, že v kostele byly většinou jenom starší ženy a děti. Později jsem zjistil, že tady je to zaužíváno tak, že babičky hlídají děti a ostatní jsou za prací ve světě,“ pokyvuje Kuřina hlavou.

A jak vidí budoucnost této vesnice uprostřed karpatských hor Natalia Tumarec?

„Hodně důležitá je silnice na Koločavu. Bude lepší cesta – bude lepší spojení. Vláda z Kyjeva se bude muset na to podívat. Ty silnice jsou extrémní,“ říká žena, která se nestydí za svoje city ke své vlasti. „Mám Ukrajinu v duši, je to můj národ. Mám ji ráda víc, než svoje srdce,“ vyznává se Natalia.

Praktické rady na cestu
Cesta z Koločavy do Uherského Hradiště, přes přechod Vyšné Nemecké trvala autobusem zhruba 11 hodin. Celá trasa je dlouhá 640 kilometrů. Počítejte s tím, že na hranicích se minimálně dvě hodiny čeká. Výjimkou není ani dvojnásobná čekací doba. Pokud jedete osobním autem, zvolte přechod Ubla, tam jsou čekací doby kratší.

Za nocleh v Četnické stanici zaplatíte 150 ukrajinských Hřiven (kurz je zhruba 1 UAH = 0.94 Kč), za večeři dáte 80, za pivo 20. V Koločavě najdete další penziony k ubytování, cena se většinou pohybuje od 140 -180 Hřiven. Web:korchma.karpaty.info

Zakarpatská Ukrajina

Dříve také nazývána Podkarpatská Rus. Kdysi nejvýchodnější část našeho státu (1919 -1938) nese pořád české stopy. Návštěvníky přitahuje hlavně Koločava, která leží v Mižhirském rajonu na řece Terebla. Vesnice je ze všech stran sevřena hřebeny  polonin. V místní škole je také muzeum Ivana Olbrachta.

Území Zakarpatské Ukrajiny je zhruba třikrát větší jako rozloha Zlínského kraje a má 1.24 miliónu obyvatel. Hlavním městem je Užhorod, který má kolem 110 tisíc obyvatel. Dalším centrem je 70tisícové Mukačevo. Kraj je poměrně turisticky přitažlivý, především pro milovníky dobrodružnějších horských túr. Je to jediná ukrajinská oblast, která sousedí se čtyřmi různými státy. Nejvýchodnější vesnicí bývalého Československa je zakarpatská vesnice Jasinja. Za první republiky se říkávalo: Z Jasinje až do Aše, republika je naše.

Natalia Tumarec (59)

Turisté z Ostrožské Lhoty v Koločavě, v kraji Nikoly Šuhaje na Zakarpatské Ukrajině. Natalia Tumarec provádí turisty po muzeu Ivana Olbrachta, je učitelkou češtiny, miluje folklór a byla to ona, kdo začal v Koločavě podporovat české turisty.V roce 2012 dostala od tehdejšího ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga prestižní cenu Gratias Agit za šíření československého odkazu v zahraničí. Rodačka z Koločavy, učitelka češtiny a majitelka penzionu Četnická stanice. Je také ředitelkou muzea Ivana Olbrachta v místní škole, kde provádí turisty.

V muzeu ji pomáhá s průvodcovstvím její syn Olech, kterému Češi říkají Aleš. Do Koločavy se vrátil z Kyjeva, kde působil jako vysokoškolsky vzdělaný umělecký malíř divadelních kulis. Hlavně díky její aktivitě byl v roce 2000 před koločavskou školou odhalena socha spisovatele Ivana Olbrachta. V roce 1997 uspořádala v Koločavě společně s Českým rozhlasem první ročník folklórního festivalu, který by chtěl obnovit.