Na statného vodního buvola se upírají desítky očí. On je ale úplně v klidu, na lidi je zvyklý, netuší žádnou zradu. Muž stojící před ním se ale rozmáchne mačetou a jedním rychlým pohybem podřízne buvolovi krk. Překvapené zvíře nevydá ani hlásku, ze ztráty krve se mu téměř okamžitě podlomí nohy. Na zemi sebou ještě několikrát škubne, než z něho vyprchá život. Jeho obětování se právě stalo zlatým hřebem křesťanského pohřbu. Vítejte v Tana Toraja na indonéském ostrově Sulawesi.
„Tohle je takový malý pohřeb,“ říká místní průvodce Martin, který už takových pohřebních slavností absolvoval s turisty nespočet. Menší pohřeb tady ovšem znamená zhruba 200 hostů. Torajové totiž přikládají poslednímu rozloučení se zesnulým člověkem mimořádný význam. Na pohřeb šetří celý život a podoba tohoto rituálu je pro Evropana jen těžko pochopitelná.
Mrtvého navštěvují a nosí mu jídlo
„Až do pohřbu je mrtvý člověk považován jen za nemocného. Je mu vyhrazen samostatný pokoj a členové rodiny ho chodí navštěvovat a dokonce mu nosí jídlo,“ přibližuje torajské zvyky indonéský průvodce. Čas mezi úmrtím a pohřbem přitom může být velmi dlouhý. Pohřeb, který jsme navštívili, se konal již tři týdny po úmrtí. Ovšem někdy se na poslední rozloučení čeká několik měsíců a ve výjimečných případech dokonce několik let. Proč tak dlouho?
„Rodina musí našetřit dost peněz, aby se mohla se zesnulým důstojně rozloučit. Navíc se na pohřeb zvou příbuzní a známí z celého světa. Není neobvyklé, že na obřad přiletí přátelé z Evropy nebo Austrálie,“ nabízí vysvětlení Martin.
Přestože je Indonésie největším muslimským státem na světě, torajský region je výjimkou. Přes 80 procent obyvatel je křesťanského vyznání, místní si ovšem zachovali specifické zvyky vycházející z animistické tradice. Oblast je turisticky atraktivní díky velkým pohřebním rituálům, pitoreskní architektuře i trekům po odlehlých horských svazích.
Ani pohřební obřad není záležitostí několika desítek minut, jak jsme zvyklí z Evropy. Ty méně honosné trvají tři až pět dní, existují však i pohřby trvající několik týdnů. Ačkoliv jsou Torajové křesťanského vyznání, součástí rituálů spojených s odchodem z tohoto světa jsou i zvířecí oběti. Tento zvyk zůstal zachován po dlouhá staletí.
Při každém pohřbu je tak obětováno několik desítek prasat a rovněž vodní buvoli. Počet obětovaných buvolů je měřítkem společenského postavení rodiny. Takový vodní buvol je totiž na ostrově Sulawesi zvíře nesmírně ceněné pomáhá místním při obdělávání všudypřítomných rýžových políček.
Vodní buvol je často dražší než auto
„Takový buvol je tady dražší než auto,“ podotýká Martin a vede nás k improvizované polní kuchyni, kde se starají o to, aby smuteční hosté nehladověli. Využívá se hlavně maso obětovaných prasat, které muži nasekají (i s kostmi) mačetou na malé kousky a poté na zemi pokryté banánovými listy smíchají maso s dalšími ingrediencemi, jako jsou chilli papričky, máta, kasava či citronová tráva. Hygienikům by se nad přípravou takového pokrmu možná protočily panenky, ale výsledek je nesmírně chutný.
Ani z obětovaného buvola nepřijde nic nazmar. „Maso slouží k přípravě pokrmů, co se nesní během obřadu, to si hosté po skončení ceremoniálu odnesou domů. Kůži buvolů zase příbuzní prodají koželužnickým závodům,“ vysvětluje znalec místních poměrů Martin.
Zvláštní atmosféru místních pohřbů podtrhuje i prostředí, ve kterém se odehrávají. Torajové totiž stále bydlí v původních obydlích, která mají pitoreskní tvary. Tato obydlí se nazývají tongkonany, v těch větších místní obyvatelé bydlí, menší používají jako rýžové sýpky. Na první pohled zaujme především nezvyklý tvar střechy. „Existují dvě verze, které tvar střechy vysvětlují. Podle první z nich má připomínat rohy vodního buvola. Podle té druhé má střecha tvar lodi. To souvisí s vírou, že naši předkové se do oblasti Tana Toraja dostali na lodích,“ konstatuje Martin.
Zatímco v Evropě jsou pohřby obvykle čistě rodinnou záležitostí, na ostrově Sulawesi je vítán každý příchozí, přestože zesnulého třeba vůbec neznal. Očekává se ovšem, že každý, kdo se obřadu zúčastní, přinese nějaký dar. Turistům je obvykle doporučeno přinést kilo cukru nebo karton hřebíčkových cigaret.
U příbuzných a známých jsou dary pečlivě evidovány a značnou část obřadu tvoří zdlouhavé předčítání zúčastněných včetně informace, jaké dary zesnulému věnovali. Torajové totiž v tomto ohledu dbají na přísnou reciprocitu. „Pokud někdo na pohřeb vašeho příbuzného přinese jako dar prase, očekává se, že až dotyčný zemře, vaše rodina se zachová stejným způsobem,“ popisuje torajské zvyky mladý průvodce.
Ostýchavost stranou, torajský pohřeb není o tom tiše sedět a rozjímat. Součástí posledního rozloučení jsou i různá taneční vystoupení, pozůstalí se mezi sebou živě baví, smutek na nich není na první pohled patrný. Podle indonéského průvodce Martina, kterému místní přezdívají Sasu, jsou Torajové zvyklí oplakávat své mrtvé v soukromí. „Během obřadu to pozůstalí nedávají najevo, ale samozřejmě jsou smutní,“ podotýká Martin.
Účast turistů na pohřbu jako čest
Přítomnost turistů na pohřbu nepůsobí na místní jako cosi nevhodného. Naopak, považují to za čest pro zemřelého příbuzného.
„Pojďte dovnitř, podívat se k rakvi,“ vyzývá nás průvodce. Zouváme si boty a nejistě stoupáme do vnitřku tongkonanu. Přece jen sedět mezi stovkou přátel a příbuzných je něco jiného, než se ocitnout v malé místnosti, kde kolem rakve truchlí nejbližší rodina.
Jenže pohostinnost Indonésanů vskutku nezná mezí, všichni se na nás přívětivě usmívají, když jim kondolujeme. Průvodce Martin nás vyzývá, ať si rakvi s nebožtíkem vyfotíme. Cítíme se u toho trapně, jak nějací zběsile fotící japonští turisté. Okolí se ale na nás nedívá skrz prsty, příbuzní vypadají spíš potěšeně. Zájem Evropanů o jejich tradice a zvyky je viditelně těší, nesnaží se ovšem na něm nijak finančně profitovat.
Možná je to tím, že turisté jsou na ostrově Sulawesi (dříve známém pod názvem Celebes) stále ještě něčím zvláštním. Během cesty po ostrově, který je jedenáctý největší na světě, potkáte jen několik individuálních turistů, žádné hromadné zájezdy.
***
Tana Toraja
Hornatý region Tana Toraja se nachází na jihu indonéského ostrova Sulawesi. Centrem oblasti je městečko Rantepao, díky relativní izolovanosti od okolního světa si země Torajů zachovala svůj specifický ráz. Horské svahy jsou poseté rýžovými políčky a bizarně působícími tongkonany, což jsou tradiční obydlí ve tvaru bůvolích rohů.
