V souvislosti s kanibalismem, který nezřídka zaplatili životem turisté, se nejčastěji skloňuje ostrov Papua Nová Guinea, ostrov Fidži v Melanésii, ostrůvky Francouzské Polynésie a také několik asijských a afrických států. Kde je tedy ostražitost na místě?

Papua Nová Guinea

Na tomto velkém ostrově severně od Austrálie žije hned několik kmenů, které zřejmě stále jedí lidské maso. Zřejmě největší skupinu tvoří stromoví lidé Korowaiové. Věří v čaroděje a zlé nadpřirozené bytosti, proti kterým se lze bránit jen tak, že je zabijí a snědí. Tak jim velí víra už po tisíciletí.

Do života stromových lidí se můžete ponořit v následujícím videu:

Zdroj: Youtube

Kanibalismus u lidí se označuje jako antropofágie neboli lidojedství. Praktikovali jej i neandrtálci. V oblastech méně zasažených kolonialismem se kanibalismus udržoval ještě dlouho v 20. století. Provozovali ho patrně i někteří afričtí diktátoři 20. století, např. Jean-Bédel Bokassa.
V moderní společnosti je kanibalismus považován za závažný zločin spojený s duševní patologií.

Dalším ze zdejších kmenů, které kanibalismus zřejmě praktikují dodnes, je Honai honai. Jeho příslušníci žijí v chatkách z rákosí, muži tráví většinu času lovem a žena se stará o děti. Drobné války mezi vesnicemi jsou nedílnou součástí jejich kultury. Poté, co protivníka zabijí, putuje na jejich talíř. Ze zbytků od večeře, jako je lebka a kosti, vyrobí zbraně, píše web OnlyU.

Lidé Yali byli na ostrově objeveni teprve v 60. letech minulého století a jsou známi též jako „kmen trpaslíků“ – dospělí muži zpravidla nepřerůstají výšku 150 centimetrů. Yali podle webového magazínu OnlyU drtí kosti svých obětí a rozprašují je po vesnici, aby jim zabránili v návratu.

Na ostrově Papua Nová Guinea žije také kmen Asmat. Jeho příslušníci jsou legendárními lovci hlav. Věří, že jim kanibalismus přinese zvláštní sílu a své děti pojmenovávají po lidech, které zabili.

Kmen Kombai je další komunitou, která staví své domovy vysoko v korunách stromů. Místní muži si genitálie zakrývají originálním způsobem, a to pomocí ptačího zobáku. Věří, že pokud vypijí krev svých příbuzných, získají jejich dobré vlastnosti. Nedílnou součástí této kultury je také černá magie.

Výprava bez návratu

Rukou a čelistmi jednoho ze zdejších kmenů zahynul i potomek amerického miliardářského klanu Rockefellerů – antropolog Michael Rockefeller. V 60. letech minulého století zmizel beze stopy poté, co se na Papuu Novou Guineu vydal prozkoumat život a pověstné umění Asmatů. Přestože jeho rodina investovala do následné obří pátrací akce spoustu peněz, jeho tělo se nenašlo.

Sentinelci mají podle dostupných fotografií pouze jedno malé dřevěné plavidlo, které si vyrobili z kmene stromu
Záhadný ostrov na konci světa: Nazí domorodci neváhají zabít jakoukoli návštěvu

Po záhadě Michaelova zmizení pátral také reportér  časopisu National Geographic Carl Hoffman.

Ten přišel v roce 2014 s děsivým odhalením. Ve své knize napsal: „Jeden z kmenů vrazil Michaelovi kopí do žeber. Poté mu byla useknuta hlava. Řez byl veden přes obličej od kořene nosu po zátylek na krku. Žebra domorodci rozsekali sekerou a vytrhly hrudní kost. Odřízli mu ruce a nohy. Některé vnitřnosti snědli ihned, jiné uvařili. Při této hostině se zpívalo a pila se moč oběti,“ napsal podle webu OnlyU ve své knize Savage Harvest.

Web Zajímavá Evropa pak v této souvislosti uvádí, že podle misionářů, kteří v té době na ostrově žili a rozuměli řeči domorodců, se uchovala Michaelova lebka. Asmaté se prý zabitím a snědením bílého muže pomstili za útlak nizozemských kolonizátorů.

Francouzská Polynésie

Sto osmnáct ostrůvků tvoří oblast Francouzské Polynésie v Tichém oceánu. Jejich obyvatelé žijí na svých kouscích pevniny v izolaci od zdejšího světa a koneckonců i od sebe navzájem – ostrůvky dělí navzájem i tisíce kilometrů. Není divu, že jeden z nich, ostrov Nuku Hiva, zařadil do itineráře své cesty kolem světa čtyřicetiletý německý finanční poradce a mořeplavec Stefan Ramin. Na své jachtě plul se svojí o tři roky mladší přítelkyní Heike Dorsch, píše web Světoběžník. Malý a malebný ostrůvek se po třech letech plavby stal jejich osudnou zastávkou.

Po okolnostech zmizení dvojice před dvanácti lety dokonce pátraly německé tajné služby. Vyšlo najevo, že Heike se podařilo utéct, zatímco Stefan se stal oběti místních kanibalů. Pátrací týmy zhruba po měsíci našly na ostrově vyhaslé ohniště se zbytky jeho těla, jak prokázaly testy DNA.

Tomuto příběhu se v roce 2015 v Německu dostalo i filmového zpracování pod názvem Prokletý ráj (Blauwasserleben).

Melanéský ostrov Fidži

Tradice rituálního kanibalismu provází i vzdáleného souseda Francouzské Polynésie – ostrov Fidži. Patří k melanéským ostrovům, kterým se kdysi ostatně říkalo Cannibal Islands. Web Poznat svět píše, že na Fidži se kanibalismus provozoval nejdéle ze všech okolních ostrovů, masově a v podstatě nepokrytě. Místní totiž věří, že spořádat člověka cizí rasy zajistí ochranu majetku před útoky zvenčí.

Turisté, kterým je život drahý, by se tady měli mít skutečně na pozoru.

Pojídání masa nepřátel obyvatelé Fidži považovali za prostředek moci, kontroly, pomsty a také jako nejvyšší urážku. Celý proces byl podle webu velmi brutální, oběti byly často mučeny, a dokonce i rozděleny zaživa - to vše za doprovodu zpěvu a bubnování.

Hašima – Letecký pohled.
Děsivý ostrov Hašima: Kdysi na něm nebylo k hnutí, teď je životu nebezpečný

Nejcennějšími a nejchutnějšími částmi lidského těla byly prý paže, srdce a játra. Právě na těchto místech měla sídlit životní síla člověka, která byla pro strávníky velmi podstatná. Aby těch pověr nebylo málo, domnívali se také, že po snědení svých sousedů, ožijí v nebi ve stejném stavu, v jakém zemřeli. Tudíž když zemřel některý náčelník, šly dobrovolně na smrt všechny jeho ženy, které pak i s ním byly zkonzumovány. Věřily totiž, že budou žít po smrti nový život od stejného věku a zdraví, ve kterém zemřely.

Místní si údajně na rozdíl od jiných národů hlavy nevážili, a tak připadla kněžím. Fidžijci nikdy nejedli lidské maso v syrovém stavu a jeho přípravě věnovali dostatek času. Jak to tedy dělali? Nešťastníkovi nejprve rozrazili lebku ozdobným kyjem, tělo rozčtvrtili a někdy i zbavili kostí. Maso zabalili do banánových nebo palmových listů a na rozžhavených kamenech je v otevřeném ohništi opekli.

Usmiřovací taneční rituál

Ještě v 19. století si tady nikdo nemohl být jistý svým životem. V roce 1867 na talíři skončil i misionář Thomas Baker, protože tehdy neprojevil dostatečnou úctu náčelníkovi jedné místní vesnice, píše web Poznat svět.

To jediné, co z něho zůstalo, byly boty, jež jsou dodnes ke spatření v muzeu v hlavním městě ostrova. Poslední tečku za touto událostí udělali domorodci až před několika lety. Pozvali potomky Thomase Bakera a uspořádali pro ně usmiřovací taneční rituál. Tím se prý temná kapitola souostroví Fidži definitivně uzavřela.

Indie, čas přítomný

Zatímco v případě Fidži se o tamním kanibalismu mluví v minulém čase, v případě Indie je vhodný čas přítomný. Praktikují ho Aghoriové. Tato náboženská sekta žije u pohřebišť, uctívá smrt a zdobí se kusy lidských těl, píše web zoom.iprima.cz.

Místo skleniček nebo misek používají lidské lebky, ideálně zdobené. Své tělo pak pokrývají lidským popelem, který by měl být čerstvý. K obřadům patří také meditace nad mrtvým lidským tělem, které by se mělo během obřadu pozřít.

Zesnulí jsou zpravidla hezky oblečení
Nejbizarnější cíl turistů. V katakombách dělí mrtvé od živých jen provazy

„Shromažďují lidské ostatky, které používají pro své rituály, nosí jejich části těl nebo z nich vyrábějí domácí potřeby. Vyhrabávají lidské mrtvoly z pohřebišť a vaří si z nich pokrmy. Během probíhající meditace také z lidského těla ‚uždibávají“ a měli by ho celého sníst. Pojídání mrtvol má pro ně symbolický význam, kdy se snaží uvědomit si skutečné já jako součást absolutna,“ píše o této nevelké sektě web Poznat svět.

Podle dostupných informací má asi jen kolem dvaceti členů.

V bídě, válce, v neštěstí

O projevech kanibalismu se lze dočíst také v souvislosti s africkými státy Kongo a Libérie a také s Kambodžou a Brazílií. Požívání lidských ostatků se tady vyskytuje nebo vyskytovalo hlavně v krutých válkách a dobách po nich, kdy lidé umírali hlady.

Příběhy, kdy si lidé ztroskotaní uprostřed oceánů nebo po haváriích letadel v odlehlých končinách zachránili život pojídáním zemřelých, občas život přináší. Většina z přeživších se s touto zkušeností do konce svého života vyrovnává.