Popisovat Kanárské ostrovy obecně je krajně neuctivé. Každý z nich je z úplně jiného světa. Ty největší, především Tenerife a Gran Canaria, každoročně přecedí přes svá letiště kolem pěti milionů turistů, pro které mají americké jídlo, německý komfort a trochu španělské vstřícnosti.
Na druhé straně seznamu jsou pak ostrovy La Gomera a El Hierro, kam se mezinárodní letiště naštěstí nevešlo. Lodí se sem vydávají turisté s pevnými botami a pláštěnkou v kufru. Klasických pláží a hotelů je tady pomálu, spíš domky v horách, často ponořené do mlhy, a naprosto nevídaná příroda s unikátními endemickými lokalitami.
Ostrov La Graciosa:
Seznam obydlených Kanárských ostrovů pak uzavírá nejmenší z nich, La Graciosa (Půvabná). Řada lidí ji zaznamená jen letmo a z dálky, ze slavné Manriquovy vyhlídky Mirador del Río na severu ostrova Lanzarote. Což je neodčinitelná škoda, protože mlhavým představám o úplném kraji světa může dát Graciosa naprosto konkrétní podobu.
Víte vůbec, kam jedete?
Naši první cestu na Graciosu jsme si nechali zařídit od cestovky. Jak se blížil prosincový den odjezdu, volával nám specialista oné cestovní kanceláře na malé ostrovy. A pokaždé mluvil stejně:
„Rád bych se ujistil, že víte, kam jedete,“ říkával. „Není tam v podstatě nic. Žádné služby, bazén, ani all inclusive si tam nemůžete zaplatit. A delegát tam taky není,“ hlásil, a věděl, co dělá.
Turistů, kteří neohroženě vyrazí do právě módního pralesa a pak si o půlnoci na horké klientské lince stěžují, že jim tam nemá kdo přežehlit kalhoty, není málo. V cestovní kanceláři v nahrávaném hovoru potřebovali potvrdit, že víme.
Nevěděli, že jsme v podstatě autisti a introverti a samotáři a jejich popis Grasiosy byl pro nás popisem ráje.
Ukázalo se, že Grasiosa popsaná jako „Není tam v podstatě nic“, je jedno z nejúchvatnějších míst, kde jsme se do té doby octli.
Letadlem, autobusem, lodí
Cesta na Graciosu je jednoduchá. U lanzarotského letiště v Arecife najdete miniautobus s cedulí Orzola, což je nejsevernější sídlo ostrova a malý přístav zároveň. Cesta trvá zhruba 45 minut, vede po východním pobřeží a je pastvou pro oči.
Když necháte za zády poslední hotely v Costa Teguise, jedete klidnou sopečnou krajinou s vinicemi a kaktusy a roztodivnými zvukolamy Cesara Manriqua, v Punta Mujeres (věděli jste, že španělština má pro ženu i služku jeden společný výraz mujer?) vám do výhledu přibudou přírodní lávové bazény s vyhřátou oceánskou vodou. Nádhera.
V Orzole vám některý z těch chlapců v přístavu beze slova vezme kufr, odváže lano a vyrazí s vámi na dvoukilometrovou plavbu do Calety del Sebo, jediného a tedy hlavního města (no – města, žije tady pět set lidí).
Otevřená bárka se ve chvíli, kdy opustí závětří přístavu, několikrát brutálně zhoupne a voda vám střídavě smáčí levou i pravou náušnici. Pištíte strachy. Chlapec z přístavu z toho má upřímnou legraci, protože oceán se vším všudy je jeho denní chleba.
Pohled z lodě mimo jiné nabízí i následující video:
Cesta na Graciosu trvá zhruba dvacet minut. Celou dobu před sebou vidíte její jižní břehy. Přibližně osm kilometrů široký placatý ostrůvek písečné barvy, ze kterého se do výšky dvou set metrů tyčí dvě sopky. Působí vyprahle a tajuplně.
Lidskou přítomnost slibuje jen Caleta, a pak pár kilometrů na východ od ní Pedro Barba, což ovšem není městečko ani vesnice, ale uměle vybudovaný shluk malých apartmánových domků pro turisty.
Přírodní park a mořská rezervace
Graciosa i přes svoji bezprostřední blízkost úředně nepatří k Lanzarote: je jedinou obydlenou součástí souostroví Chinijo, které je od roku 1986 chráněným přírodním parkem a mořskou rezervací Parque Natural del Archipiélago Chinijo zároveň. Hnízdí tady mořští ptáci a na zběsilou výstavbu rozlehlých hotelů s bazény tady nikdo nesmí ani pomyslet: zákony jsou přísné, naštěstí.
Není tady dokonce ani decimetr asfaltu – jen písek, písek a písek. Po písku se chodí, pískem jezdí těch pár aut, které tady mohou být – i jejich počet přísně reguluje zákon o přírodní rezervaci. Terénní auta vozí zboží z přístavu, jedno mají hasiči a doktor a jedno nebo dvě si můžete pronajmout i s místním řidičem, pokud se chcete vydat na motorizovanou okružku ostrovem. Jinak je na ostrově používání motorových vozidel zakázáno.
Na rozloze necelých třiceti kilometrů čtverečních ale auto nepotřebujete - na Graciosu vám bohatě stačí nohy, případně kolo, které vám tady půjčí na každém rohu a když ho večer zapomenete před domem, ráno ho tam najdete.
Střechu nad hlavou najdete na Graciose jen v některém z bývalých rybářských domků, které se jeden druhému podobají jako vejce vejci. Jsou jedno až dvoupodlažní, sněhobílé a mají modré okenice.
Ten náš se jmenoval El Sombrerito (Klobouček, odkazující na zdejší typickou pokrývku hlavy: vysoký úzký slaměný klobouk s malou stříškou a černou stuhou.) Nutný komfort na pár metrech čtverečních – myčku na nádobí ani pračku tady nehledejte. Ostrov nemá vlastní vodu – bere ji z podmořského potrubí ze sousedního Lanzarote. Špinavé oblečení si odvezete domů, prát je výsadou pouze místních.
Rybářská bárka místo oltáře
Caleta pak kromě střechy nad hlavou nabízí ještě pár mrňavých hospůdek (i dva stolky venku jsou hospoda), hasičskou stanici, lékařskou ordinaci, miniaturní muzeum delfínů a kostel, který má místo oltáře rybářskou bárku. Kolem ní neustále hoří spousta svíček za utopené rybáře. Kostel odpoledne funguje jako družina pro místní děti, které se vrátily ze školy v Orzole polední lodí.
Je tu i pár mercados – obchůdků s potravinami, kde vám místní žena v teplákách strunou nakrájí tak nebesky dobrý jamon serranon (sušená šunka, pozn. redakce), že se u té chuti a vůně mimoděk modlíte.
Všechny výdobytky gracioské civilizace je fajn nechat si na večer. Den je jako stvořený na to vzít batoh se čtyřmi litry vody a vyrazit libovolným směrem. (Voda je důležitá – kromě Calety na celém ostrově nikde nic nepořídíte)
Graciosa má v první řadě neodolatelné pláže, bez výjimky divoké. Ty na jihu se tváří poměrně vlídně. U přístavu s výhledem na severní lanzarotskou skálu se ráchají ve vodě po kolena i děti, ale přeplavat dvoukilometrovou úžinu El Río na Lanzarote tady nikoho nenapadne už jenom proto, že nedaleká plážová restaurace mívá v denní nabídce tu a tam i čerstvého žraloka…
Jedna z nejkrásnějších jižních pláží je Francesa. Zhruba tříkilometrová cesta z Calety sem vede kolem písečných dun, kde s kufry Rimowa bivakují novodobí nomádi, myjí se v oceánu a nepřetržitě se usmívají na slunce. Z Playa Francesa je v dálce vidět ikonická lanzarotská pláž Famara, kam jezdí surfaři z celé Evropy.
Vlny, které ji bičují, jsou tak velké, že děsí i na dálku. Nic vás ovšem nepřipraví lépe na den, kdy se rozhodnete vyrazit na sever Graciosy. Protože zatímco její jih s vaším dočasným rybářským domečkem a hospůdkou u Carlity je hřejivý a přátelský, sever s výhledem na otevřený oceán je drsný a nemilosrdný.
Skrytá políčka mezi sopkami
Cesta k severním plážím vede mezi oběma sopkami uprostřed ostrova. Právě mezi nimi objevíte jediné místo na ostrově, kde je pár skromných políček se zeleninou, ohrada se slepicemi a pár koz – to vše v součtu je spolu s rybami základ zdejšího jídla. A od rajčat a koz se vám náhle otevře ten kýžený výhled na sever. Nejbližší pevninou bude zřejmě Amerika, a oceánu tady nic nebrání předvést, co umí a čeho je schopen.
Jsou dny, kdy jenom velmi temně hučí a pobublává. A pak jsou dny, dny masakruje pobřeží mohutnými vlnami, které mají poměrně nečekaný dojezd daleko na pevninu, až k vašim uctivě vzdáleným nohám. Nejrozlehlejší a nejdivočejší je zřejmě Playa de las Conchas, kde nemůžete přehlédnout deset let starý křížek. Je tady pro otce a jeho dceru, které na pobřeží zaskočila jedna z těch mohutných vln – a už je nevrátila.
A je tady i pro vás, protože zrovna tady vám chtě nechtě dojde, kde jste. Můžete se rozhlížet donekonečna – nikde kolem, kilometry a kilometry, není jediná lidská stopa. Žádné elektrické dráty, lavičky, lehátka, rozhledna, stánek s občerstvením, chodník, cesta, parkoviště….. nic. Ba ani lidi tady nejsou - celý den v těchhle neodolatelných pustinách nikoho nepotkáte.
Je tady jen pár cedulí s velkým nápisem Peligro (Nebezpečí), kterých už jste možná pár potkali (tady nebo jinde) a snažili se je obejít a tak trochu „přečůrat“ ve snaze zkrátit si cestu odněkud někam, případně pořídit si nějakou úchvatnou fotku.
Ale odteď už to nikdy neuděláte. Protože tady vám dojde, že místní vždy dobře vědí, odkud se máte pakovat a kam se nepřibližovat ve jménu čehokoliv, protože by vás taky už nikdo nemusel najít a oni mají svojí práce dost i bez vašich arogantních nápadů.
Nejsou tady žádné šelmy, hadi ani štíři: vy jste svůj největší nepřítel, pokud v sobě nemáte respekt a pokoru. Pokud ji najdete, ukáže vám tohle odlehlé opuštěné místo nevídané věci.
Zatěžkávací zkouška Graciosou
Graciosa, pokud na ni máte odvahu, vás během pár dnů nechá podstoupit ještě jednu zatěžkávací zkoušku. Jmenuje se Vydržíš sám se sebou? Máš v hlavě dost myšlenek a fantazie a vlastní potenciál?
Ať si to člověk uvědomuje nebo ne, v civilizaci tráví spoustu času podněty zvenčí: na sociálních sítích, u televize, v kině, s přáteli, telefonováním a sledováním kdečeho. Tady jste sami. Se sebou. S neuvěřitelně zahvězděnou oblohou nad hlavou a v podstatě bez signálu. Času, kdy si sami pokládáte a zodpovídáte otázky, se tady nevyhnete….
P.S. Cestou zpět náš soused přes uličku v letadle sledoval písek, který se z nás sypal: z uší, z vlasů i z peněženky. Kdepak jste byli, ptal se a průběžně sledoval svůj tep na chytrých hodinkách. Na Graciose, řekli jsme mu po pravdě. Co jste tam proboha dělali? Já to projel na kole za sedm hodin…..
Na to jsme mu nic neodpověděli, protože jsou rozhovory, které nikam nevedou.
Patero pravidel k přežití na malých ostrovech
Existuje něco jako ostrovní mentalita. Lidé, kteří žijí na malých kouscích pevniny uprostřed velké vody, daleko od ostatních, mají trochu jiné instinkty než my vnitrozemci.
1. Chtějí vědět, jak se jmenujete, kdo jste a odkud přicházíte. Není to od nich ani zdvořilost, ani vlezlost: prostě potřebují vědět, kdo se mezi ně vmísil.
2. Nepokoušejte se tady s nikým laškovat. Muži si hlídají svoje manželky, holky a sestry, a ženy hlídají všechno a všechny – okolní voda místním trochu omezuje nabídku možných partnerů a oni to velmi dobře vědí. Pokud se budete okatě a opakovaně zubit na číšníka, některá z místních žen vám příště odnese ze stolku nápojový lístek a slánku, což je signál, že máte vypadnout a už se nevracet.
3. Buďte střídmí. Pokud se vám v místním mercado zalíbí voňavé svíčky a hodíte si jich pro kámošky do košíku dvacet, osmnáct vám jich pokladní mlčky odebere a vrátí je do regálu. Cokoliv tady dojde, přiveze loď až za týden. Tečka.
4. Pochopte na první dobrou, kde mají místní svoje místečka. V hospůdkách je mají vždy: zpravidla tam u jednoho malého stolečku mají tři rozpitá piva, odjedou od nich na kole pro děti k lodi a na nákup a pak se zase vrátí na tři loky probrat novinky. Oni jsou rádi, opravdu rádi, když tam utrousíte nějaké peníze, ale na jejich stůl nesahejte.
5. Naučte se aspoň dvacet slov jejich jazykem. Oni to velmi ocení, a taky si zachráníte život. Můžete sice v hospodě gesty "zahrát" láhev vody, džbán vína, halibuta a omáčku rojo mojo, i tři vejce do skla a lodní lístky na zítřejší dopoledne "zahrajete", ale třetí den padnete únavou a už nevstanete.