Kliknutím zvětšíteOstrov Severní Sentinel je součástí Andamanského souostroví v Bengálském zálivu. Šedesát kilometrů čtverečních obklopených korálovými útesy z velké části pokrývá hustá džungle. Ostrov je svrchovaným územím s vlastními zákony – samostatnost získal díky Indii, ke které geograficky patří. Jeho obyvatelé tady žijí v naprosté izolaci od moderní civilizace a s luky a šípy v ruce svůj život před vetřelci brání. Jejich životní styl – až na zoufalou obranu před příchozími – nedoznal změn za dlouhých 60 tisíc let.
To jsou s největší pravděpodobností jediné informace, které lze o tomto místě na kraji světa říci s jistotou – koneckonců je lze vyčíst ze satelitních map a leteckých záběrů. Všechno ostatní je opředené oparem tajemství a dohadů, takže do každé z následujících vět patří slovo „asi“, případně „zřejmě“ nebo „s největší pravděpodobností“.
Život v izolaci od moderní civilizace
Lovci a sběrači Sentinelci patří ke stovce kmenů, které i v 21. století žijí v naprosté izolaci, většinou v neprostupné džungli Amazonie. Sentinelce na jejich území v Indickém oceánu uvěznila odlehlost – jejich kousek země leží stovky kilometrů od indické a thajské pevniny a desítky kilometrů od sousedních ostrovů.
A uvěznila je také ostražitost před návštěvami. Čas od času totiž někoho napadlo na jejich ostrůvek připlout, spáchat násilí na domorodcích a popřemýšlet, jak s nově nalezeným územím naložit – tak to kolonizátoři zhusta dělají, co je svět světem.
Co se skrývá na zakázaném ostrově Sentinel?
Zřejmě nejbrutálnější popsanou zkušenost tohoto druhu Sentinelci zažili v roce 1880. Britský námořní důstojník Maurice Vidal Portman připlul ke břehům, zajal šest domorodců a odvezl je jako kořist do indického přístavu Port Blair.
Dva dospělí podle webu cs.radiojelli.com zemřeli téměř okamžitě – s největší pravděpodobností je zabily viry a bakterie našeho světa, vůči kterým Sentinelci žijící 60 tisíc let ve svém vlastním kruhu nemají žádnou imunitu. Brita to tehdy vyděsilo a zbylé čtyři děti odvezl i s omluvnými dary zpět na ostrov.
Historická zkušenost s kolonizátory
Vědci mají za to, že právě tato historická zkušenost s chováním okolního světa dala Sentinelcům do ruky luky a šípy, kdykoliv se k jejich břehům blíží zvědavá návštěva. Podle známého českého etnologa Mnislava Zeleného však není výstižné mluvit o agresi.
„Kmeny mají svoje zákony, které musíme respektovat. Když vstoupím někam, kam nemám, tak musím počítat s tím, že mě zabijí," uvedl v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz odborník na domorodé kmeny.
„Naše zvědavost je vždycky touhou něco získat. Takový je můj postoj. Je to stejné jako s Amazonií. Vždyť se na to podívejte: kamkoliv běloch přijde v Amazonii, tak tam to likviduje - kácí, ničí. Je potřeba je nechat na pokoji. My pořád chceme něco zkoumat. A proč chceme zkoumat? Protože chceme dobývat a chceme z toho něco mít. To je zásadní bělošský postoj - něco vykořisťovat, jinak bychom se na taková místa necpali. To je zásadní rozpor mezi původními kulturami a bělošskou kulturou,“ uvedl v rozhovoru vědec, který velkou část svého života prožil mezi indiány s podobnou historickou zkušeností a dodnes používá i jméno, které od nich dostal: Atapana.
„Kamkoliv běloši přišli, tam tisíc let tráva neroste. Celý svět zničili běloši. Oni ty kultury střílí, likvidují, zabíjí, protože z toho chtějí něco mít, jinak by tam nelezli. My jsme predátoři a tak se také chováme,“ doplnil Atapana.
Co se naučil od indiánů Mnislav Zelený alias Atapana?
Zřejmě nechtěně mu v diskusi pod citovaným rozhovorem dal za pravdu anonymní diskutér, který se k tématu zmohl na tento komentář: „Tak po zuby ozbrojené policejní komando a trocha slzáku by je srovnalo do latě.“
Kruté drama na pláži
Zmíněný rozhovor je starý pět let – na podzim roku 2018 totiž celý svět sledoval kruté drama, které se stalo na sentinelské pláži. Místní lidé tady po několika varováních zabili amerického misonáře Johna Allena Chaua, který se přes všechna varování s Biblí v ruce rozhodl obrátit Sentinelce na křesťanskou víru, a to osobně.
Sedmadvacetiletý Američan porušil ochranné pásmo kolem ostrova, které činí tři námořní míle (zhruba 5, 5 kilometru), a vstoupil na jejich půdu. Domorodci jej provrtali několika šípy a jeho tělo pohodili na pláži. Snahy indických úřadů odvézt Chauovo tělo z ostrova tehdy ztroskotaly. Celý incident po sobě ovšem zanechal spoustu otázek.
Mají Sentinelci právo beztrestně zabíjet?
Máme MY právo násilně vstoupit na jejich území, kdykoliv se nám zamane?
Upřímně – nepovažujeme je za méněcenné jen proto, že chodí nazí a neznají oheň? V 21. století?
A proč bychom vlastně měli znát všechna jejich tajemství?
Tajuplní lovci a sběrači. Jak přežili tsunami?
Odpovědí je mnohem méně než otázek, které se čas od času v této souvislosti vynořují. Co tedy o Sentinelcích víme?
Ostrov má 15 až 500 obyvatel. Odhady se opravdu liší v řádech a vycházejí především ze snímků, které čas od času pořídí hlídkující indická vojenská helikoptéra.
Sentinelci jsou poměrně malí (dospělí muži měří zhruba 160 centimetrů), jsou černí a chodí nazí.
Severní Sentinel z dronu:
Používají primitivní zbraně a nástroje (luky, šípy a opracované kameny), civilizovanou výjimku tvoří nože, které buď přijali darem od Indů, nebo našli ve ztroskotaných lodích nablízku.
S největší pravděpodobností se nedožívají vysokého věku, mužům na dostupných fotografiích je maximálně 40 let. Prý.
Typ jejich obydlí ani životní styl neznáme – žijí skryti v neproniknutelné džungli, na přehlednou pláž vybíhají zpravidla jen ve chvílích, kdy loví ryby, koupou se nebo cítí nebezpečí z okolní vody nebo ze vzduchu – odtud střílejí z luků i na indickou vojenskou helikoptéru, která čas od času dohlíží na místní dění.
Neznají oheň Nevíme, jakým jazykem komunikují. Částečně se s nimi domluvil indický vědec v 90. letech minulého století, který se k nim snažil přiblížit s lodí plnou kokosových ořechů. Sentinelci mu k jeho obrovskému překvapení (a úlevě) plavali vstříc a dary přijali. Velmi rychle však prý dali najevo, že návštěva je u konce.
Podle leteckých záběrů Sentinelci bez viditelných ztrát v roce 2004 přežili vlnu tsunami, která se přes jejich ostrov převalila. Nikdo je neměl jak varovat – cítili blížící se nebezpečí? Jak?
Unikátní zkušenost: přežil!
Patrně jediným člověkem, kterému se v novodobé historii podařilo projít jejich území, je indický antropolog Triloknath Pandit. V roce 1967 vstoupil na ostrov, aniž by ho vítaly šípy. Následoval lidskou stopu na pláži a hluboko v džungli objevil zhruba dvě desítky chatrčí bez oken a syrové jídlo: ryby a ovoce.
Domorodci se před ním tehdy jenom schovali a nezaútočili. Svoji unikátní zkušenost tehdy popsal indickému deníku The Print s tím, že netuší, proč se rozhodli ušetřit ho.
Existence primitivního domorodého kmene někde uprostřed oceánu je nejen zdrojem nesmírně zajímavého čtení, ale především příležitostí znovu si odpovědět na pár otázek, které možná považujeme za dávno zodpovězené.
Mnislav Zelený jednu z nich nabízí: „Jsou to nejšťastnější lidi na světě, protože nemají žádný majetek. A kdo nemá žádný majetek a žije z ruky do huby, tak je prostě šťastný, protože není zatížený materialismem,“ říká s vlastní zkušeností a dovětkem, že si docela živě dovede představit, jak obrovský potenciál představují nedotčené Andamanské ostrovy pro turistický byznys.
2
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
