Dokonce i krystaly, ač neživé, se po poškození z matečného roztoku reparují a „rány“ se jim „zhojí“. Podobně jako v přírodě, kde není žádná katastrofa dost velká, aby ji její téměř zázračná autoreparační schopnost nezdolala, funguje i lidská společnost: Národy zbavené intelektuální špičky, třeba Čechy po Bílé hoře či Pobaltí po sovětském záboru, ji za několik generací z dekapitovaného „těla“ zase zregenerovaly, podobně jako ploštěnka odříznutou hlavičku. Po každé válce či přírodní katastrofě se poničený region za kratší či delší čas zase vzpamatuje.

Zdá se, že v poslední době autoreparační schopnosti společnosti kupodivu spíše rostou, jako by se ve své postindustriálně informační fázi v různých aspektech matce přírodě vyrovnala. Není to zdaleka jen v tom, že většina výrobků je zde jen na krátký čas, podobně jako listí na stromech - kde jsou doby, kdy obleky sloužily celý lidský život! Už více to souvisí s fenoménem, že vše, co se dělá, je krátkodeché - buď bude kniha půl roku bestsellerem, nebo se na ni zapomene navždy: s čím se, jako v přírodě, neprorazí ihned, spadne do propasti zapomnění (dříve bývala kultura proti přírodě typická právě svou dlouhou, „kulturní“ pamětí -kodex v klášterní knihovně čekal často po staletí, až bude znovu přečten).

Přítomná doba autoreparační tendence ve společnosti neobyčejně zrychluje - ty tam jsou doby, kdy po třicetileté válce byla řada gruntů pustá po mnoho desetiletí. Dnes by ani vesničané, jimž žoldnéři vypálili chalupu a vzali zásoby, nemuseli zahynout hladem - do postižených oblastí se pomoc v typickém případě snadno doveze, vše je mnohem mobilnější a akčnější než dříve.

Snáze se také zacelují mezery po lidech - kdeže je držení ročního smutku po blízkých osobách: kdypak jsme potkali někoho v černém, kdo nešel právě na pohřeb nebo z něj? Udělat den po pohřbívání někoho z rodičů doma veselý mejdan pro přátele se dnes nejeví jako faux pas. Představa, jak se křižáčtí rytíři po desetiletích vracejí z bojů o Svatou zemi, kde není internetu, ba ani pošt, a naleznou manželku dosud neprovdanou, správce dosud spravující a děti zdárně poporostlé v původním počtu, se dnes jeví jako typicky nevěrohodná středověká báchorka.

Netřeba ale chodit někam, kam nedohlédneme - i na většinu politických vězňů padesátých let jejich manželky, ba i milenky čekaly, někdy deset let i déle. To je věc, kterou by dnes nikdo ani neočekával, zdá se to výkonem tak nadlidským a od běžného člověka nepožadovatelným, jako třeba sezení na horké plotně. Stačí na pár týdnů zmizet a vody se nad námi uzavřou, svět kolem nás se přestrukturuje a staneme se v něm nadbytečnými - je pak lépe se už nevracet.

Je to trochu podobné, jako si nemůže trs trávy na louce či hraboš polní odskočit „na dovolenou“ - své místo by už našli zaplněné někým ze svých spolutrav či spoluhrabošů. Fenomén se dá poněkud oddálit intervencemi pomocí e-mailů, ale celá řada záležitostí si žádá dosud přítomnost fyzickou. I minulost vždy jasně ukazovala, že nikdo z nás není nenahraditelný, ba i po skonu Josifa Vissarionoviče trvalo teatrální kvílení sovětských pracujících: „Co s námi teď bude?!“ jen pár týdnů. Proces reparace se však dnes mrazivým způsobem zrychlil.

Stanislav Komárek, autor je biolog a filozof