Zazvonila jsem na sousedku malířku a ptala se, zda by se mnou jela do jižních krajin, a vyrazily jsme na prodloužený víkend nočním vlakem. „Proč jezdíš z Malé Strany do Benátek?“ ptali se mě. Totiž Malostraňákům se těžko jezdí třeba do Slavonic, do Bavorska, Rakouska a části Itálie. Někdy se nám zdá, že jsme skoro nezměnili prostředí, a není to jen v architektuře, ale i v atmosféře hluboké útulnosti.

Region jablkového štrúdlu, nazval střední Evropu Václav Cílek. „Kvůli moři a slunci,“ odpovídala jsem. Teď ale vím, že smyslem naší cesty byl z velké části vlak. Víkendoví turisté se přemisťují letadlem a kromě bezpečnostních opatření a turbulencí za tu chvilku nic nezažijí. Zatímco vlak do Benátek jede patnáct hodin. Z Prahy na hranice nabírá školáky a pracující a staví u každého patníku.

Pak se změní v rychlík, ovšem u Salc burku odstaví benátské vagony na dvě hodiny a lokomotiva nikde. Samotou netrpíte. Naším vlakem jely dvě halasící italské školní třídy. Děti bafaly cigarety mezi vagony a profesoři se raději před nimi zavřeli ve svém kupé. V tom našem se polský dědeček-obchodníček obklopil kufry se zbožím a co chvíli kontroloval obsah peněženky zavěšené pro jistotu kolem krku pod tílkem. Hleděl na nás podezíravě a komandoval, co máme zavřít či rozsvítit.

Mladík z Benešova vyprávěl, že pověsil vysokou školu na hřebík. Jede do Ravenny, kde bude pracovat v autodílně. „Proč Ravenna?“ ptala se moje sousedka. „Mám tam slečnu,“ řekl. „A pak, já jsem z malého města a mám to tak rád. Když do ciziny, tak na malé město.“ Voda netekla, jídelní vůz nebyl. Našly jsme prázdné kupé, kde nás navštívil mladý průvodčí. Vyprávěl, že je z Rumunska, pracoval v Chor vatsku a teď je se ženou ve Vídni. Vždycky pět dní se stará o pasažéry lehátkových vozů a pak má volno. Čekají každým dnem rodinu.

Mluvili jsme směsicí němčiny, chorvatštiny, angličtiny a italštiny. Nakonec průvodčímu zazvonil telefon. Nadšeně vykřikl, chvíli mluvil rumunsky, a když zavěsil, nemusel nic dalšího vysvětlovat. „Kluk, nebo holka?“ ptala jsem se. „Kluk,“ vydechl. „Jmenuje se Christian.“ V pět hodin ráno se na chodbičce objevila dívka čerstvě potlučená ve tváři. Mluvila slovensky, odmítala jakoukoliv pomoc a pak vystoupila. V devět nás vlak vyklopil na Canale Grande.

V hlavě se mi míhaly ty útržky příběhů, z nichž se na rozdíl od vlaku nedá úplně vystoupit, a v těle mi ještě duněly pražce. Benátky byly nádherné a člověk jako vždycky litoval, že Praha nemá moře, které by jí dodalo ten prostor, velkorysost a otevřené dálky. Jenže ani ten magický a velkorysý prostor tehdy Giordana Bruna nezachránil. Dopadl v Benátkách smutně a trapně, jako by byl postavou z Povídek malostranských.

Asi záleží taky na lidech. Po návratu do Prahy trčela Petřínská rozhledna k šedému nebi stejně zmrzle jako předtím. Malá Strana byla plná Italů, kterým možná doma také někdo říkal: Proč jezdíš z Itálie do Prahy? Já bych odpověděla: kvůli té cestě vlakem.


Tereza Brdečková
Autorka je spisovatelka