Opírají se líně o svah a rozvalují se na sluníčku. Jsou sestaveni z velkých kamenů, prorůstá jimi tráva, v níž se čas od času zcela ztratí, než přijde zahradník a trávu poseká. Obři jsou dílem sochaře Kurta Gebauera, který je tu usadil pro potěšení své i kolemjdoucích. Nedávno nějaký šprýmař plastiky dotvořil, když sestavil z kamenů jednomu z obrů velké přirození.

Jdete-li kousek výš, najdete u portálu tunelu v náspu Prašného mostu další dvě Gebauerovy sochy sestavené z balvanů: Masku a Trpaslíka. Ten má sice špičatou čepici, ale žádný prcek to není – měří dobře čtyři metry. Když si prohlížím tyhle vtipné sochy, které se v přírodním prostředí skěle vyjímají a působí dojmem, že tu stojí odjakživa, napadá mne, že by takových plastik mohlo být kolem nás mnohem víc. Jsou tu i další z nedávné doby, na které jsme si už zvykli: Obří kyvadlo Vratislava Nováka na místě, kde stával Stalinův pomník, Neprašovy kamenné a litinové kuželky před Toskánským, respektive Lichtenštejnským palácem, dřevěná židle Magdy Jetelové v proudu Vltavy před Sovovými mlýny…

Moc se mi stýská po kovovém mravenečníkovi Františka Skály, který stával před Rudolfi nem. Naštěstí se neztratil – teď po něm lezou děti na opavském Dolním náměstí. Nedávno jsem v Opavě v parku viděl také obří ptáky – opět vynález Kurta Gebauera. Hřadují na Ptačím vrchu vedle staré besídky, otáčejí hlavami a svítí jim oči. V Liberci je takových plastik celá řada, některé jsou už letité – zůstaly tady z velké akce z konce 60. let, Socha a město. Většina byla rozbita nebo si je umělci odvezli, ale v parčíku u zámku najdete Preclíkových Dvanáct měsíčků a naproti muzeu nedávno hezky opravenou Bránu snů Evy Kmentové a Jiřího Nováka. V poslední době přibývají zásluhou nadace Spacium nová díla: Hauserova černá koule se svítící obručí u zámku nebo Černého autobusová zastávka s bronzovým přístřeškem ve tvaru stolu, na němž najdeme spoustu – rovněž bronzového – jídla.

Jsou to vlastně většinou hříčky, vtipné prvky, které často plní nějaký účel – uzavírají vjezd autům na pěší zónu, slouží jako kašna nebo stánek, větrák metra nebo alespoň vymezují nějaký prostor či označují bod, kde si můžete dát třeba rande. V mnoha metropolích i menších městech v Evropě najdete takových děl tisíce. Některé zdařilé, takže si je rádi vyfotíte, jiné se zase moc nepovedly, občas to jsou kýče.

U nás by plastik mohlo být mnohem víc, kvalitních výtvarníků je tu dost.

Zdeněk Lukeš

Autor je architekt a historik architektury