Třeba nedávno: s ručníkem kolem těla vyšla ze sprch do šera šaten štíhlá a dobře zachovalá žena. Taková, co chodí taky na plovárnu sama, protože děti jsou dospělé, manžel má jiné představy o volnu a vykládat si o tom s kamarádkami ji nebaví. Přátelsky se na mě usmála a já na to:

„Ahoj, Lído!“
„Ahoj,“ špitla a zmizela mezi skříňkami.
„Kampak ta Lída tak rychle zdrhá?“ říkám si.

Vypadala hezky, pikantně pihovatá, ladně stavěná a jaksi dívčí. Kdysi dávno patřila k nějakému přednímu disidentovi, anebo snad k několika postupně, a po převratu pracovala jako poslanecká asistentka. Nebo tak. Má dva syny.

Natáhla jsem si plavky a vrhla se venku do vln bazénu. Když jsem se po půlhodině vynořila, Lída seděla se zkříženýma nohama na dlaždicích a smála se: „Ty plaveš jako lachtan!“ Nevěděla jsem, jak to myslí, ale na tom nezáleželo, protože já taky nemusím pořád jen přemýšlet nebo plavat.

Povídaly jsme si o počasí, o Woody Allenovi a botách na léto a pak probíraly vnitropolitickou situaci. V té otázce mezi námi panovala názorová shoda: Česko se ideologicky sune někam k Uzbekistánu. Veřejné záležitosti zde ovlivňují muži, kteří patří spíš na kanape k psychoanalytikovi než do sněmovny. Ale jejich posty jim nezávidíme, ostatně, oni by nám je patrně nepřenechali.

Pak Lída vyprávěla, že děti jsou z domu, a ona překládá odborné texty a má se docela dobře. A nakonec se začala vyptávat. Ochotně jsem ze sebe vysypala věci, které se jinak normálně neříkají. Lída přikyvovala a dlouho kladla doplňující zdvořilé otázky. Narůstal ve mně pocit, že tu něco nehraje, ale co? Ani jednou se nezeptala třeba na naše společné známé. Neoslovila mne jménem. Zdálo se prostě, že její otázky nepadají ze zdvořilosti ani ze zájmu, ale z potřeby zjistit, kdo jsem.

Narůstala ve mně panika: Lída si mne nepamatuje. Prošvihly jsme tu první chvíli, kdy se mohla zeptat rovnou, a pak už to nešlo. Ale přece i já jsem jí mohla připomenout třeba společně strávená léta na předlistopadové Letní filmové škole. Ale neudělala jsem to, vždyť ona mne ještě před pár lety vehementně zdravila jako první! Nemá třeba Alzheimera? Někdy to prý začíná brzo a přesně takhle: ztratíte klíče, nepoznáte známé a skončíte za pár let s mozkem jako ementál. U nás v rodině ovšem Alzheimera nikdo neměl, i když jsme mnozí poněkud roztržití: házíme třeba peníze do odpadků, případně do otvoru na označení jízdenky cpeme místo lístku kreditkartu. Tedy, tohle dělám hlavně já.

Lída zatím pokračuje v jemném výslechu: Kolik roků je mým dětem? Co v posledních pěti letech dělám nejčastěji? Kam jsem jezdila na dovolenou posledních deset let? Odpovídám s ubývající energií, jako když dobíhá pero v hodinkách. Nakonec se Lída zvedne a obléká si šaty.

„Přijdeš zítra?“ ptá se mne. „Já tu budu asi od dvou. Mohly bychom si ještě povídat.“

Přisvědčím, že taky přijdu, i když nevím, proč do toho trapasu nadále šlapat. Neměla bych zítra na Lídiny otázky odpovídat přihořívá nebo samá voda? Nejlepší bude, když vůbec nepřijdu.

„Tak zatím, Lído!“ zdravím na rozloučenou. Otočila se a vypadala jako pihovatá holčička, která se upřímně stydí za chyby druhých: „Víš, já nejsem Lída. Já jsem Alena.“

Odběhla jako myška a já seděla dál u bazénu. Nebyla jsem sama. Byl se mnou přítel Alzheimer, nebo snad jeho přízrak. Doufala jsem, že se z plovárny dokážu vrátit domů a že se nezapomenu obléct. Snad to dobře dopadlo, nikdo nic neříkal.

Tereza Brdečková