Podle Washingtonské smlouvy o založení NATO z roku 1949 mají členské země za povinnost při napadení jiného členského státu v Evropě či v Severní Americe nebo na jeho území severně od obratníku Raka podniknout v souladu s ostatními obrannou akci. Pak je ještě ve smlouvě pátý článek, kde se hovoří o dalších možnostech vojenské a politické spolupráce, ale – a v tom je ta potíž – někteří naši politici si nevykládají další vojenské akce jako povinnost, ale jen jako příslib.

V Afghánistánu navíc naše mise v operaci Trvalá svoboda není ani mírovou misí, ani nepodléhá velení NATO, tedy naše republika není v této věci vázána žádnou smlouvou, a to je ten důvod, proč politici, hlavně ze sociální demokracie, jsou proti. Dalším důvodem je veřejné mínění, které je proti všude, a tomu chtějí sociální demokraté pod vedením Jiřího Paroubka vždy vycházet co nejvíce vstříc.

Posílá-li libovolná evropská země do těchto misí své vojáky, vede (a tak je to i u nás) boj na dvou frontách: první fronta je domácí, kde musí sehnat souhlas a přesvědčit obyvatelstvo o nutnosti takové akce, a teprve pak se boj otevírá na frontové linii. To činí tyto mise tak komplikované, protože díky tomu se i fotografie a slova stávají zbraněmi.

Klasická definice války (podle von Clausewitze) říká, že válka je násilný akt sloužící k prosazení politické vůle. V případě Afghánistánu nejde o válku, ale ani – jak vyplývá z oficiálního označení – o mírovou misi. Proto bychom asi měli změnit i náš slovník, jako se tomu děje ve starých unijních zemích, kdy v případě misí se začíná mluvit o „taktické výpomoci“, nehovoří se o možných obětech, ale o „riziku“ a nepoužívají se termíny jako padlý voják, ale mluví se o „zabitých“.

Díky těmto sémantickým posunům je možné vést střízlivější debatu, což platí zvlášť o každé „postheroické společnosti“, kterou jsme se jistě už stali. Ta totiž udělala hlavní sémantický posun: ze sebeobětování za vlast, národ či občinu (dnes evropské hodnoty) učinila oběť nešťastných okolností, což nám dovoluje hledat viníka a činit kroky, aby se žádné „neštěstí“ nemohlo stát. Z hrdiny hodného následování vytvořila jen někoho, kdo měl smůlu.

Další problém spojený s těmito misemi spočívá v rozdílné ceně života znesvářených stran. Zatímco Západ se snaží držet počet zabitých na minimu a nehledí moc na peníze investované do techniky, afghánské bojovníky – kteří toto vědí – vlastní ztráty netraumatizují a snaží se protivníkovi za jakoukoliv cenu způsobit ztráty na životech, protože moc dobře vědí, že psychika vojáků bude právě takovou skutečností nejvíc narušena. Jenže o asymetrický konflikt jde i z druhé strany: co znamenají pro naše vojáky sebevražední atentátníci, to zase znamenají pro druhou stranu bezpilotní letadélka s bombami, která si sama vyhledávají cíl či jsou dálkově pomocí kamer naváděna.

Je to způsobeno ale také tím, že se o válčení začalo hovořit jako o práci, a tím pádem společnost vyžaduje, aby počet mrtvých v této „vojenské práci“ byl stejný jako třeba při práci na stavbě nebo v kanceláři. Právě tento posun z nás činí tak snadné oběti a dovoluje marketingovým politikům (kteří nahradili státníky), aby se chovali nezodpovědně a populisticky: tedy nepoliticky.

V Afghánistánu prohráváme, tak bychom z něj neměli odcházet. Naopak bychom měli rychle opustit válku metafor (klišé), která vždy vypuká po každé prohrané či prohrávané válce.

KAREL HVÍŽĎALA, Autor je spisovatel a publicista