Řadu lidí tvary nových staveb popuzují, říkají, že se nehodí do starší zástavby, někdy je vysloveně iritují. Je to samozřejmě věc zvyku. Různé bloby už několik let pronikají jako vetřelci do světových měst a časem přijdou i k nám. Reprezentují prostě současné technické možnosti, které přinesly „kosmické materiály“ i supervýkonné počítače, schopné spočítat i komplikované tvary, jež by si ještě přede dvěma dekádami nikdo nedovolil postavit.

Je samozřejmě naprosto legitimní, když tyto novinky někdo odmítá. Trochu mne zlobí, když vidím, kolik intelektuálů dnes bojuje za Kaplického blob jen proto, že jej někteří jiní odmítli. Tato nešťastná stavba se prostě stala rukojmím v boji různých skupin a autorova předčasná smrt ještě emoce znásobila.
Když se podíváme do minulosti – a stačí jen pohled do uplynulého století – uvidíme, že k podobnému zápasu o nové směry v architektuře docházelo neustále a že politika hrála také svou roli.

Nástup tolik obdivované a dnes jistě nekonfliktní secese na sklonku XIX. století byl velmi bouřlivý. Jan Kotěra to za Peterkův dům na Václavském náměstí (1899–1900) pěkně schytal. Příteli Gombrichovi si do Vídně postěžoval, že na něho pořádají v Praze pravý hon. I tehdy hrála roli také politika: nový styl k nám přišel z Vídně a čeští nacionalisté ji chápali jako nepřátelskou invazi. Jistý kritik – obdivovatel historismu – komentoval nové návrhy dalšího v rakouské metropoli školeného architekta Františka Krásného pro město Plzeň: „Přece si v našem královském městě vystačíme s prvky z našich domácích krajin pocházejícími“ – a zapomněl přitom na to, že gotika k nám přišla z Francie a renesance z Itálie.

Architektonický kubismus byl trochu atypický – tenkrát to vynálezce tohoto kuriózního stylu Pavel Janák schytal z obou táborů: konzervativce kubismus dráždil, ale také Kotěrovi modernisté si ťukali nad krystalickými tvary na čelo. Nakonec sám přešel k líbivému „národnímu slohu“ – jakési nacionalistické verzi stylu art déco, která po vzniku Československé republiky slavila velké úspěchy. Líbila se slovanská barevnost i motivy převzaté z lidových staveb. Nastupující generace se však tomuto pokusu smála a měla jiné vzory: vizionáře Le Corbusiera, který položil základy funkcionalismu, architekty německého Bauhausu nebo ruské konstruktivisty. Tento boj pro ně skončil vítězstvím – i architekti střední generace Janák, Gočár, či Novotný brzy art déco opustili a i oni začali preferovat avantgardní architekturu. Především starší generace však tyto tendence odmítala a tak tu bylo dost zakázek i pro konzervativnější (a nikoli méně kvalitní!) projektanty, jako byli třeba Engel, Roith, Rössler, Hübschmann nebo Plečnik.

Avatgardě zaťala tipec komunistická éra. Směšný styl tzv. socialistického realismu byl totalitním režimem nařízen jako jediný možný. Odvahou pak samozřejmě byl „návrat do Evropy“, k němuž poskytla záminku bruselská světová výstava v roce 1958. Také v době tzv. normalizace byly jakékoli tendence zkusit to, co se objevilo na Západě – tehdy to byl postmodernismus – režimem tvrdě postihovány. Marxistický teoretik Otakar Nový ho označil za „buržoasní militantní styl“ a studentům za postmoderní projekty hrozil v 80. letech vyhazov ze školy.

A dnes studenti kreslí bloby. Naštěstí jim to už nikdo nezakazuje. Tehle typ architektury se postupně prosadí i u nás, aby byl jednou zase vystřídán nějakým jiným, který vyvolá opět vlnu kontroverzí…

ZDENĚK LUKEŠ, Autor je architekt a historik architektury