Dobrá čtvrť je místem, kde bydlí fajnoví lidé, kde vás po setmění nepřepadnou, kde má tu a tam vilku či byt nějaká ta celebritka a parkují tam hezká auta. Všichni tam chtějí bydlet, čímž ženou ceny vzhůru. Jenže jednak jsem vyrostla v době, kdy „dobrá čtvrť“ znamenala distrikt plný komunistických bossů, a proto nebyla vůbec dobrá pro nás ostatní.

A pak: ta fajnovost místa je velmi relativní. Tak například my rození Malostraňáci si někdy připadáme jako aristokrati, ale pravdou je, že o dobré čtvrti v dnešním snobském slova smyslu nebyla původně řeč. Vlhké klenuté byty s kouřícími kamny naháněly většině lidí hrůzu. S výjimkou kumštýřů a domorodců o Malou Stranu nikdo nestál a ani tehdejší prominenti se o takovou adresu nedrali. Pro většinu občanů platily za dobrou čtvrť třeba nové Vršovice, či později Petřiny, kde vyrostly králíkárny: sice nevelké, ale světlé, čisté a dálkově vytápěné. Univerzitní profesoři tu vděčně bydleli spolu s pošťáky i zelináři a v atmosféře beztřídní společnosti nakonec výraz „dobrá čtvrť“ ztratil smysl a nikdo ho nepoužíval. Vynořil se až s dnešní konjunkturou, kdy nejde jen o kvalitu, bezpečí a pohodlí, ale je třeba být NĚKDO.

Dobrá čtvrť je symbol, který živí hlavně realitní agenty. Například Vinohrady: Co na tom, že tam najdete ulice, kde po setmění kromě psů a bezdomovců nikoho nepotkáte, a cestou od tramvajové zastávky tisknete v kapse pepřový sprej. Stejně je to dobrá čtvrť a ten, kdo tu bydlí, hlásí hrdě: bydlím na Vinohradech! Lidé si prostě pamatují, že tohle byla dobrá čtvrť už před sto lety a jejich prarodiče vyslovovali s respektem: Vinohrady! Naopak dobrá čtvrť se jen těžko etabluje tam, kde ji nikdo nepamatuje. Koncem osmdesátých let do Prahy mířili první developeři a rozhodli se postavit nejprve Hilton a později celý komplex luxusních hotelů za náměstím Republiky, tedy za původními hradbami města. Měli se nás domorodců zeptat: tam se přece nechodí! Tam není dobrá čtvrť, tam je autobusové nádraží, dálnice a Karlín! Hilton pak skutečně léta zápasil s nedostatkem hostů a dodnes neznám žádného snoba, který by chtěl za každou cenu bydlet někde kolem.

A to by přitom mohl hlásit: Bydlím u řeky, tam, co je Hilton! Nedávno jsem procházela vilovou částí Podolí vystavěnou ve svažitém terénu nad řekou a bylo to jako tísnivý sen. Ulice byly rozbité, ale vily většinou prošly zničující rekonstrukcí, kterou určitě žádný památkář neschválil. Stála před nimi auta. U nich tu a tam majitelé odění v luxusních teplácích. Říkali těm autům něžně „audino“. Tu a tam prošla madam s tváří znetvořenou botoxem a plastikami. Někdy nesla v náručí pekinčíka. Pak šla kolem pečlivě upravená mladá žena, držela za ruku dítě a opakovala mu: „Ten tvůj fotr je pěknej kretén. Proč já jsem si ho brala.“ Ze zahrad hrčely sekačky, voněla tráva a zpívali drozdi. Ale přesto se mi v takové dobré čtvrti vůbec bydlet nechce. Radši si zajdu do zoologické.

TEREZA BRDEČKOVÁ
Autorka je spisovatelka