Na rozdíl od jiných let je ale tenhle obecně pozitivní obrázek narušen malým kazem: souběžně totiž shodou okolností běží dva velké soudní procesy s muži, kteří děti právě při podobné činnosti měli zneužívat. Dlouhodobě a masově. Bohumil Kulínský je obviněn, že ve svém pěveckém sboru zneužíval nezletilé zpěvačky a Ondřej Martinek s Davidem Leinem ve sdružení zvaném Malý princ zase fotografovali v sexuálních pozicích a nutili k sadomasochistickým hrám nezletilé chlapce. Jim už to soud ohodnotil i patřičnými tresty.

Byl jsem shodou okolností jako novinář u toho, když začala kauza sbormistra Kulínského vyplouvat na povrch, zpovídal jsem jako první před kamerou dívky, dnes už dospělé a často i provdané. Nebyly to první děti, které se cítily zneužité (záměrně používám termín „cítily se“, protože kauza Kulínský ještě uzavřena není), a nebyly ani první, které se odhodlaly vypovídat o svých zkušenostech až po letech, kdy strach z veřejné ostudy a stísněnost z čerstvého traumatu už přece jen zeslábly. A přece v něčem byly ty výpovědi jiné. Úplně přesně to vyjádřila jedna z někdejších sboristek: „Víte, co na tom bylo nejhorší? Když sbor pořádal jako každoročně výroční oslavu v budově školy, kde sídlil, pan sbormistr si mě vzal pod záminkou, abych mu pomohla, do místnosti, kde bylo připravené pohoštění – a já sledovala pootevřenými dveřmi, jak se v osvětlené aule mí rodiče vesele baví s ostatními, zatímco pan sbormistr mě ve tmě obíral a já se bála byť jen hlesnout.“

Ponížení spojené se zlostí, vlastně dvojí ponížení – to byl spojovací moment všech podobných výpovědí. Že rodiče ve své blahé nevědomosti ještě sami své děti zneužívačům přivedou a přemlouvají je, aby byly poslušné. Jakoby je přinesli na obětiště na stříbrném tácu.

Nebyl to bohužel pocit jen oněch dětí; i některé matky hovořily podobně: „Nadosmrti si budu vyčítat, že jsem tam dcerku tehdy nutila docházet. Že jsem si správně nevyložila její nechuť jako strach a její vzdor jako důsledek ponížení. Že jsem ji včas neochránila.“

Vím, že když školačku přepadne u výtahu pedofi l anebo ji zneužije na soustředění sbormistr či vedoucí dětského tábora, je to z hlediska práva totéž. Ale z hlediska pocitů, psychických útrap a následných škod na duši nikoli, protože v těchto případech byli vlastně zneužiti jak děti, tak rodiče. A poznamenalo to, často navždy, i jejich vzájemný vztah. Dojde- li k tomu (a je-li to prokázáno), mělo by se to trestat také dvojnásobným trestem než zneužití „běžné“. Je to totiž daleko větší zvěrstvo. Je jaro, jako každý rok ožila příroda hlučícími skupinkami dětí na výletech, ale kdo přišel aspoň jednou do osobního styku s podobnými dětmi, už si ho nikdy neužije naplno. A jako rodič vždycky bude váhat, zda v zájmu dobré věci nepostrkuje své dítě ke dveřím do pekla.

Josef Klíma, autor je reportérem TV NOVA