Na záda se jim tlačily stovky filmových profesionálů všech ras a jazyků. Senioři volali rozrušeně na ochranku: Pusťte mě dovnitř! To je skandál. Nemáte právo, tohle je projekce pro tisk!

Je plno, madam, opakoval ochrankář starší dámě, která se ho pokoušela přetáhnout kabelkou. Mávala mu před nosem bílým průkazem, který v Cannes dostávají jen přední novináři z nejdůležitějších světových listů. Síla protekce a dychtivost vidět „to“ jako první v Evropě způsobila, že projekce Indiana Jonese pro tisk byla hodinu před začátkem obsazená hlavně zájemci, kteří na ni neměli co dělat.

Za dveřmi zůstalo pár set korespondentů, kteří z toho mohli udělat mediální průšvih. Přišli trochu pozdě a teď marně bojovali o právo vidět fi lm, který za pár dnů dorazí do kin na celé zeměkouli. Zuřili tak silně, až to vypadalo, že neposlat do svých novin tu kolosální reportáž o Harrisonu Fordovi a zbrusu novém Království křišťálové lebky je větší průšvih, než opominout zprávy o barmské humanitární katastrofě a zemětřesení v Číně dohromady. Ochranka zavelela k ústupu, silnými rameny nás vystrkala na vozovku a postavila k rudému koberci ceduli s nápisem „full“. S jistou úlevou jsem se odebrala na pláž. Ale já neudělám to, co ostatní! Nebudu předstírat, že jsem byla u „toho“. Místo „toho“ vzdám na pláži tiše čest těm veteránům festivalu v Cannes, které tu každý od vidění zná.

Jsou to filmoví kritici, rozhlasoví reportéři a fotografové z dob, kdy Quentin Tarantino chodil do školky. Už čtyřicet a více let jezdí na festival vdechovat energii, která vyzařuje z filmů. Chtějí být „při tom“. Možná je legrační, když se v pětasedmdesáti derete na Indianna Jonese za každou cenu. Ale ti samí lidé před lety dělali rozhovory s Fellinim a Kurosawou, jako první si všimli Roberta De Nira, bez nich by se z neznámých krasavic nestávaly legendy a z Davida Lynche patron devadesátých let. Sedávají celá léta v první řadě před obrovským plátnem, aby „tomu“ byli co nejblíže. Píší o fi lmu a zároveň šéfují lokální festivaly, diskutují doma s diváky, hučí do distributorů, co mají nakoupit. Dobrý fi lm je pro ně jako slovo boží, které je třeba šířit: Jednou je to Indiana Jones, jindy třeba malý fi lm z Ukrajiny, Ugandy, Uruguaye. Hlavně že se točí! Někdy si sednu blízko nich v kině a vidím, jak spolehlivě funguje zapalovací kamínek jejich nadšení. Když je fi lm nudný, klidně usnou. Když je probudí zajímavá scéna nebo dobrý herec, dělají si poznámky. Starost mi dělá, že jsem letos v Cannes neviděla polského historika Jerzyho Plazewského, jehož knihy o fi lmu vycházely už v šedesátých letech. Plazewski sedával ještě vloni vždycky na stejném místě a ve světle plátna si drobným písmem psal poznámky.

Činil tak už od chvíle, kdy se Anita Ekberg koupala ve Fontáně di Trevi ve Felliniho Sladkém životě. Psal si je dál, když si Lynchovi vražední hrdinové rozstřelovali mozky. Netuším, co si tehdy psal, ale myslel to vážně. Středomořské slunce mi pra ží na hlavu, kolem písek a moře. Mám výčitky, že jsem se neprodrala na Indianna Jonese. Profesor Plazewski to možná dokázal. Možná tam teď sedí, protože přišel o dvě hodiny dřív, a na klíně svou starou koženou aktovku a píše si poznámky. Neboť dobrý film je zdrojem věčného mládí, pokud svoje divácké nadšení berete vážně.

Tereza Brdečková

Autorka je spisovatelka