Jenže ono přestává jít o to, co teď přebývá, důležité je spíš, čeho se jednou bude nedostávat. Pomalu nám svítá, že naše šance na postačující důchod je mizivá a otázka kam investovat na případná stará kolena se už netýká milionářů, ale středních příjmových skupin. Tedy většiny z nás. Samo slovo investice se mi nelíbí a setkala jsem se s ním zpravidla za okolností, které mou nedůvěru leda posílily: například při návštěvě USA v roce 2000. Na burze tehdy investoval každý slušný občan a týden co týden mu jeho makléř posílal nějaké prachy.

Lidé si za ně pořizovali to, co se jevilo jako nejsolidnější: domy a byty na hypotéku. Až do chvíle, kdy přišel pád fi rmy Enron, atentáty ze září 2001 a hypoteční krize. Budoucnost tehdy skončila vlastně potratem. Rozumně investovat předpokládá nevěřit reklamám, rozhlédnout se kolem a odhadnout, co bude mít v budoucnosti cenu. Voda? Čistý vzduch?

Něco mi říká, že tohle bude mít cenu tak závratnou, že mě k té investici ani nepustí. A nejhorší na tom je, že je mi to jedno, protože se mi nechce sledovat burzovní indexy a shánět odborníky, kteří podezřele snadno každému radí, jak zaručeně zbohatnout. Kromě toho mne vychovali v přesvědčení, že jediné pravé a poctivé peníze jsou ty, které vyděláme prací, zatímco ty ostatní – investované – vždycky nějak záhadně zmizí. V pozůstalosti mého dědečka z matčiny strany se našlo mnoho kaligrafi cky vyvedených podílových listů z první republiky. Ten dobrý český selfmademan si je schovával i v šedesátých letech v naději, že „to praskne“, a on se domůže svého. Ještě předtím ale investoval do hodnot, které považoval za nezvratné: do broušených křišťálových váz a perského koberce. Ohavných broušených váz je dnes všude plno a pokud jde o koberec, má dnes asi takovou cenu jako stará televize. Můj druhý dědeček, učitel, investoval ve dvacátých letech do knih.

Zdálo se mu, že ať se děje cokoliv, hodnota Proustova Hledání ztraceného času vázaného v kůži může jedině stoupat. A spletl se. V době kuponové privatizace jsem potkala několik lidí, kteří uložili všechny body do Tesly Karlín jen proto, že v Karlíně vždycky stála, a oni věřili, že je věčná jako slunce. A všechny ty příběhy mají společného jmenovatele: dlouhodobě investovat na základě selské úvahy, věštby z jater anebo rady makléřů, se vyplatí snad jen náhodou, protože ve skutečnosti nikdo nic neví předem a dějiny kráčí klikatými cestami. Když přemýšlím o mých příbuzných a známých, o jejich legračních investicích, o jejich životech a koncích, napadá mne, že jim při vší smůle vždycky něco zbylo: vědomí, že to aspoň zkusili.

Věřili v budoucnost, kde není státních převratů, křišťál a perský koberec jsou pýchou měšťáka a krásná kniha je k nezaplacení. A když pak přišli o úspory, o body z kuponové knížky a o iluze, mávli nad tím rukou a pokud to šlo, zkusili to znovu a nečekali, že se o ně kdo postará. Svědčí to o tom, že tu největší cenu nemají investice a peníze, ale lidé, kteří investujíce věří, že tu náš svět za dvacet či padesát let ještě v přibližně stejné podobě bude. Kdybych já byla kapitalista, investovala bych do těch lidí.

Tereza Brdečková, autorka je spisovatelka