Společným rysem roje je, že nikdo z nich není přírodovědným odborníkem. A smysl národních parků – diferencovaná ochrana přírodních procesů – jim i po 15 letech zůstává utajen. Zásadně nerozlišují zóny a chápou park jako hospodářský les, kde jsou jejich obavy namístě. Ne tak v NP Šumava, kde po celou dobu patnáctileté kůrovcové hysterie sežral brouk cca čtyři procenta lesa. Přitom mu chutná jen horní patro: to dolní, bujně se obnovující pod ochranou mrtvých stromů, nechává on i média na pokoji.

Takže mluvit tu o „mrtvém lese“ je odborný nesmysl: jděte se podívat, a uvidíte – stromy odcházejí, les zůstává. Obnovuje se. Jako v každém regulérním národním parku, v Bavorsku, Harzu nebo polských Tatrách. Tam všude mají jádro, kde přírodu nechávají být přírodou. Jinak ztrácí národní park smysl. Příznačné je, že ztrátou rozlišovacích schopností mezi hospodářským lesem a rezervací se veřejně ztrapňují právník Petr Pithart či inženýr mechanizátor a historik hasičstva Josef Kalbáč, a ne jejich stranický kolega, na rozdíl od nich přírodovědný odborník Libor Ambrozek: ten naopak smysl národního parku dobře chápe.

Abych i já, teatrolog, nefušoval přírodovědcům do řemesla, dám slovo odborníkovi: „Nevím, jakých jsou senátoři původních profesí, ale vzhledem k tomu, že jsem se s jejich jmény v odborných vědeckých kruzích nikdy nesetkal, pochybuji o jejich kompetentnosti se k odbornému problému zasvěceně vyjadřovat. Na rozdíl od nich se zabývám obnovou lesa po žíru kůrovcem na Šumavě již deset let. V polopřirozených smrkových lesích je mnohem výhodnější nechat les po žíru kůrovce být. Jak ukazují vědecké studie ze světa i od nás, kůrovec a vichřice nastartují přirozené procesy obnovy a výsledný les bude k dalším kalamitám odolnější než les, který vznikne po tradičních zásazích lesníků. Mohu říci, že s těmi kolegy, kteří šumavské lesy skutečně studují, a ne jen o nich plytce hovoří, se v názorech na zasahování či nezasahování shodujeme. Bohužel v zemi, kde ekonom poučuje o globální změně klimatu a senátor se vyjadřuje k fungování lesních ekosystémů, bude asi dlouho trvat, než se vytvoří kulturní standardy, kdy politici řeší politické problémy a odborníci odborné.“

To vzkázal senátorům už před rokem nikoli nějaký „ekologista“, ale doktor přírodních věd, profesor Karel Prach. Buďme však spravedliví. Vinu na vzájemném zakopávání se v bojových pozicích nesou politici i vedení parku. Ti první opravdu zastupují zájmy veřejnosti, když prosazují pěší přechody k bavorským sousedům, z jádra jednoho parku do jádra druhého. Návštěva u sousedů (připomeňme, že začali s bezzásahovostí už před čtvrt stoletím) vyvrací stupidní argument, že se tu děje „nezodpovědný experiment“. Obnova lesa tu není experimentem, ale realitou. Kdyby naši (pseudo) ochranáři namísto zákazů ukázali přívětivou tvář k turistům jako sousedé, kteří Modrý sloup otevřeli až k hraniční ceduli, veřejné mínění by bylo dávno na straně parku. A pak by i místní politici byli vstřícnější k bezzásahovosti.

Jak je to dlouho, co mezinárodní mise IUCN doporučila zrušit světovou raritu, rozdrobení bezzásahových zón do 135 ostrůvků? Šest let! Co vidíme dnes? Stále hloub(p?)ější zákopy. Není už na čase vyvěsit na Klostermannově Šumavě bílý prapor smíření?

Vladimír Just,

autor je VŠ pedagog a ekologický publicista (Člen o. s. Obrana přírody, pověřený monitoringem Šumavy)