Především – personál je všude laskavý a snaží se vám poskytnout co nejvíc informací, které potřebujete. Expozicí pak procházíte po takové trase, kterou si sami zvolíte. Nikdo vás nešikanuje. Taky vás nikdo nevyhání, když se blíží konec návštěvní doby, jak jsme zvyklí u nás. Teprve pět minut po „deadline“ se ozve decentní zvonek, doprovázený zdvořilým upozorněním, že se expozice bude zavírat.
Nikdo vás také nebude nutit svlékat kabát nebo bundu, jen větší tašky si každý uloží do šatny. Téměř všude můžete v expozici fotit, ovšem bez blesku. To je rozumné, protože uhlídat návštěvníky je v době, kdy je fotoaparát téměř v každém mobilu, stejně prakticky nemožné.
Všude funguje to, co u nás teprve nesměle začíná. V určitých dnech nebo hodinách je vstup zdarma. Další rozdíl proti naší praxi – dopoledne se otevírá nejdříve v deset, spíše však v jedenáct hodin. Zato večer bývá otevřeno do osmi i deseti hodin. Lidé tak mohou jít do muzea nebo galerie v klidu po práci a večeři, tak, jako se chodí do kina nebo divadla. Běžné jsou samozřejmě různé doplňkové programy – od besed s autory až po koncerty v expozici.
Majitelé už dávno přišli na to, že víc peněz než za vstupné dostanou z lidí v restauracích, kavárnách a tzv. museumshopech. Ty jsou doslova nabité knížkami, katalogy, odbornými časopisy, ale také spoustou různých více či méně vtipných předmětů s výrazným designem nebo motivy z vystavených děl. Skutečně jen málokdo odolá a nic si nekoupí. To mi v našich galeriích zvlášť chybí, přitom skvělých designérů je u nás mnoho.
Snad nejlepší museumshop je v MoMA – Muzeu moderního umění. Zabírá většinu přízemí a pokračuje nově i v domě naproti. Právě v MoMA jsem byl ve večerní bezplatné době a byl jsem fascinován tím, kolik mladých ve věku od patnácti do pětadvaceti v prostorách – nedávno opět rozšířených – proudí.
A ještě jeden postřeh – moderní galerie a muzea jsou buď v bývalých industriálních stavbách, které jsou vtipně upraveny pro novou funkci, nebo v nových objektech, navržených skvělými projektanty tak, aby byly jedinečné, a sama architektura je tu vlastně exponátem. V New Yorku ovšem nikdo moc nedumá nad tím, zda nová budova dobře zapadá do kontextu okolní zástavby, zda „neruší“, nebo dokonce příliš neprovokuje. V tom má metropole výhodu – město samo je pestrou mozaikou všech možných stylů, výšek, materiálů…
A tak je vlastně zkoumání nových budov stejným dobrodružstvím jako výstavy v nich ukryté. Nestárnoucí jsou samozřejmě „ikony“, jako Guggenheimovo muzeum, které by fascinovalo, i kdyby v něm nevisel ani jeden obraz. A když si člověk uvědomí, že ho Frank Lloyd Wright navrhoval, když mu táhlo na devadesátku… Říká se, že nejlépe vyřešený provoz má Breuerovo Whitney Museum, další nepřehlédnutelná stavba. Stejně fascinující je i drúza MoMA, kterou dohromady poskládalo během šedesáti let hned několik architektů, i když ta nejstarší funkcionalistická část Dwighta Stonea je asi stále nejkrásnější.
Z nejnovějších budov se pak těší největšímu zájmu New Museum na Bowery, které připomíná bílý sloup z na sebe navršených krabic. Japonské studio SANAA obalilo celou fasádu kovovou sítí.
I u nás ale svítá na lepší časy – za areál DOX v Praze-Holešovicích, který architekt Ivan Kroupa vytvořil ze dvou opuštěných továren, by se nemusela stydět ani americká metropole.
ZDENĚK LUKEŠ, Autor je architekt a historik architektury