„To jsou ti naši slavní hrdinové, spisovatelé a intelektuálové. Jednou se ukáže, že žádní hrdinové tady v téhle zemi nežili. Byla to jen ustrašená masa a udavači,“ dodal s neskrývanou škodolibostí v hlase, jakou mívají zapšklí lidé.

Nevím, zda mi článek o údajném Kunderovu udavačství vzal dalšího ryzího opravdového kladného hrdinu, mytickou postavu novodobých českých dějin, osobnost, která šířila myšlenky o podobách života jedince v neklidném 20. století. Jednu dobu byl pro mě Kundera učitelem téměř posvátným.

Jeho knihy jsme na filozofické fakultě četli s nekritickou úctou, jelikož jen on uměl z našeho pohledu vybočit z české sebezahleděnosti a vnést do životů kontext „velkých dějin“, „velkého světa“. Když jsme četli jeho dostupné romány, jako bychom lépe rozuměli svému nevypočitatelnému osudu. Všichni jsme tak nějak Kunderovi odpouštěli i jeho extravagantní chování: schovávání se před novináři, neposkytování rozhovorů.

Pamatuji si na tvrdé, nemilosrdně neidealistické a občas i kruté vyznění jeho knih, na jeho škleb smějících se dějin, na trpké poznání, že člověk nemůže najít v životě zadostiučinění a spravedlnost, která by mu jednou provždy dala za pravdu a jeho památka přetrvala jako diamant. Kundera byl idolem, protože odmítal pokrok a postupné zlepšování lidské povahy. Psal jako kritický skeptik a to nám vyhovovalo.

A najednou se objeví časopis, kde na titulní straně vězí Kundera jakožto aktér banální studentské zlomyslnosti, křivosti nebo slabomyslnosti, který uvrhl druhého do zkázy čtrnáctiletého žaláře. „Stejně jako si těžko představuje dítě, kterak jej rodiče na svět přiváděli, těžko si představit Kunderu, toho intelektuálního rváče, jak udělá tak divnou věc.

„Je to zcela mimo vše, co si lze ve zdravém rozumu představit, prototo nemohu přijmout a budu do konce života odmítat uvěřit,“ řekl mi někdejší spolužák, když jsme si kvůli této kauze volali. „Co si s tím proboha počneme? Co s tím?“ bědoval.

Možná ještě nedokážeme úplně pochopit dosah článku, který se o Kunderovi objevil, závažnost informace. Je jedno, že se objevují další zprávy, které popírají, že by spisovatel byl udavačem. Jednou už plivanec vyletěl, je venku, příhoda už zůstane trvale a nesmazatelně v podtextu románů.

Ty jsou vždycky spojeny tajemně a hluboce s životním příběhem autora. Hravost a genialita Kunderových textů bude pro mnohé zatížena vědomím, že autor možná spáchal jako mladý hroz nou věc. Text se promění, ztratí kus čistoty, protože nyní se četl jako text statečného rétora, obroditele let šedesátých a pak emigranta.

Kundera zažil časy, kdy slovo, obvinění bylo mocnější než zákon a spravedlnost. Nebylo proti němu obrany. Stačilo, aby se pár lidí usneslo, že jste nepravověrný, nepřítel státu, zrádce a nebylo záchrany. Byla to doba bez práva a advokátů, doba nesmiřitelných žalobců. I o tom je jeho Žert.

Dnes u soudu máme všichni větší šance na spravedlnost a možnost obrany. Proti čemu ale není možné se zcela ubránit, je obvinění vytištěné na papír. Už nikdy před námi nebude stát ten Kundera, jakým byl ještě před týdnem.

Kunderu by neměl nikdo hájit, měla by se zjistit pravda. Co když ji ale nezjistíme zcela a bude taková tvárná a neurčitá, stoprocentně neprůkazná? Jak potom učit o Kunderovi? Jako o talentovaném udavači?

Milan Fridrich