Ale (jak, doufám, poznáte) mám k tomu dost pádné důvody, a proto se o to pokusím - taková výzva přímo vyzývá k vyzvání. Tím mám na mysli, že v tomto čase je výzvou pro kdekoho kdeco. I nejvyšší politika je samá výzva. A když se do toho jako kořeníčko přidá trochu pokory (před kdečím), na volby je přichystáno. Do toho však vstoupí jedna sobota, na kterou připadá Den obětí komunismu a všechny řečičky o pokorách a výzvách se jaksi ocitnou stranou. Najednou se zničehonic ukazuje, jak to kdo s oněmi oběťmi myslí vážně. Kdo přijde a kdo nepřijde bez okázalosti postát a pomyslet. A ne na volby, ale na oběti.

Ano, šel jsem tam postát a pomyslet, ale v okamžiku, kdy skončily projevy a pohnuly se věnce poslané od nejvyšších, jejichž emisaři – jak jinak – chvíli rovnali stuhy, aby to televize stihla všechno zaznamenat, jsem se nenápadně vytratil s obavou, že hudba hradní stráže začne hrát cosi tklivě vznešeného dřív, než se mi to povede. Povedlo. A když jsem to viděl večer ve zprávách, bylo mi smutno ne za ty, jimž byl vzdáván hold, ale z těch, co tam plnili své vzdávací povinnosti. Jichž je každý rok tolik, tolik. Jak povinností, tak vzdávačů.

Vůbec – samozřejmě – nemám na mysli ty, co byli také oběťmi komunistů a měli jen víc štěstí, že nebyli popraveni, a kteří v Motole taky byli. Ale spíš proto, aby se potkali, aby se navzájem ujistili, že pořád ještě jsou tady a že na ty, co tu už nejsou, myslí.

A když si vy, co jste mé řádky dočetli až sem, uvědomíte, že komunismus zavřel do věznic a uranových lágrů hodně přes 250 tisíc žen a mužů (a mezi nimi i nezletilé) a že nás teď žije něco kolem tří tisíc, třeba porozumíte, proč jsem k pietním aktům na počest obětí komunismu tak příkrý. Protože těch obětí bylo mnohem víc.

Například bychom každý rok měli vzdávat hold všem ženám oněch Mužů Určených K Likvidaci neboli muklů, které – na rozdíl od jejich mužů, co se v těch kriminálech mohli opřít jeden o druhého – se bránily třídnímu boji, třídnímu opovržení a vyhnanství samy, mnohdy i s dětmi. I proto je tenhle můj fejeton natrpklý – že se pořád víc vytrácejí pravé významy slov, že z některých slov se stávají jen škatulky, do kterých se kromě dobrých významů dostávají i ty zlé.

S Milanem Lasicou si prostřednictvím Divadelních novin posíláme dopisy, v nichž probíráme jak to, co se kolem nás právě děje, tak i způsoby, jakým minulost naše a našich bližních i z velké dálky uplynulých let zasahuje do našich přítomností a mnohdy je i velmi ovlivňuje. A zároveň si všímáme, jak naše jazyky mění nejen své zvyky, ale i své významy.

Onehdy jsem se mu, například, zmínil o tom, jak slovo ZRADA postupem (zvlášť) politického času dosáhlo až na svůj opak. Zrada je cosi pozitivního. Kdo zradí, je vlastně hrdina. Jak ten, co opustil ženu vůli jiné, většinou mnohem mladší, tak ten, co opustil stranu, díky níž se stal poslancem. Novodobí hrdinové. Ti věrní jsou blbci – to oni zrazují nové… jak že se tomu říká? – trendy? Oběti do nich určitě nepatří.

A tak jsem nakonec byl rád, že je na obrazovkách celé republiky – spíš než lidé – zviditelnily aspoň ty věnce.

JIŘÍ STRÁNSKÝ