Vše začalo 11. srpna, když Martin Ondreját napsal pod Matouškův článek komentář nesnášenlivý vůči Romům a homosexuálům. Na webu už jej nenalezneme, protože ho administrátor blogů smazal „kvůli nevhodnému obsahu“.

Než k tomu ale došlo, přečetl si jej Michal Matoušek, vzal spravedlnost do vlastních rukou a vlastní klávesnice a Martina Ondrejáta označil za „puncovaného blbce“. A bylo zavařeno na trestní oznámení. Absurdní a malicherný spor soud nesmetl hned ze stolu, jak by si asi zasloužil. Jednání bude pokračovat v lednu. Ačkoli to může působit jako zpráva k pousmání, nevyplatí se ji brát na lehkou váhu. Své by o tom mohl vyprávět právník Petr Partyk, který před třemi lety nastoupil po trochu podobném soudu na 75 a půl dne do vězení. I v jeho případě byly rozbuškou komentáře v diskusním fóru. Na webu Prahy 7 kritizoval obecního úředníka.

Debata se rychle zvrhla, tak jako to internetové diskuse spolehlivě umí, a podle Partyka začali pod jeho jménem reagovat i cizí lidé. K tomu se přidaly e-maily s výhrůžkami a pornografií. Soudní znalec prohlásil, že neexistuje důkaz, že komentáře a e-maily psal skutečně Partyk. Nicméně soud i bez přímého důkazu Partyka odsoudil a vyslal tak jasný vzkaz: pokud někdo z vašeho služebního počítače nebo vašim jménem spáchá trestný čin, je to váš problém. Oba případy ukazují na tři pozoruhodné věci. Naše komentáře po internetu mohou mít nečekané dohry a je dobré to mít na paměti. Za druhé: svět žalob o nactiutrhání už není jen výsadou novinářů a politiků či celebrit, s internetem a blogy se do párty stále častěji zapojují i běžní lidé. A za třetí: stále více lidí dbá o „čistotu“ svého jména na internetu a dělá vše pro to, aby kritické zmínky zmizely. Této touze propadl před pár týdny i německý poslanec Lutz Heilmann. Na jeho popud soud zablokoval wikipedia.de – adresu, která patří německé mutaci internetové encyklopedie Wikipedia. Heilmannovi se nelíbil životopis, jenž o něm dobrovolní a anonymní tvůrci encyklopedie napsali. Bývalého agenta Stasi rozčílila zmínka, že prý nedostudoval vysokou školu a že pracoval pro firmu zabývající se pornografií. Soud mu vyhověl a stránku wikipedia.de nechal zablokovat. Jenže celá akce asi nedopadla zrovna tak, jak by si Heilmann představoval.

Zablokovaná adresa neobsahovala žádná konkrétní data a byl to jen snáze zapamatovatelný název stránky de.wikipedia.org, kde se encyklopedie ve skutečnosti nachází. A tu německý soud zrušit nemůže, protože už spadá do americké jurisdikce. Článek tak byl i nadále přístupný. Heilmann svého rozhodnutí brzo litoval. Média o kauze čile informovala a znovu se vrátilo na přetřes i jeho působení ve Stasi. V konečném důsledku tak na sebe přivolal výrazně více kritiky, než kdyby heslo ve Wikipedii nechal plavat. Opět se tak potvrdil paradox, o kterém jsme se v Deníku zmiňovali před rokem: čím více se snažíte na internetu zamaskovat nějakou informaci, tím větší pozornosti se jí nakonec dostane. Zatímco o Heilmannových životních poklescích a nelichotivé nálepce pro Martina Ondrejáta bychom se normálně asi nedoslechli, nyní o nich ví mnohonásobně víc lidí, než kdyby nebylo zbytečných a pošetilých žalob.

Adam Javůrek, autor je konzultant v oblasti nových médií