A zrovna tak ten rychlík Rožmberk: jede z Bohumína do Plzně a staví u každého patníku. Přijíždí, nechutně špinavý, ale přesný. Představa, že budu pokojně rozjímat nad jihočeskou krajinou, bere rychle za své: V jednom vagóně řvou trampi, kteří zřejmě pijí už od Ostravy, ve druhém piští a lítají malé děti. Ve zbytku vlaku dovádí moravská mládež, která jede na cyklistický tábor.

Najdu si místo proti pánovi s koženým kufříčkem, který soustředěně studuje jízdní řád. Za chvíli k nám přisedne hezký mladík v bělostném tričku, s ipodem na uších. Sotva dosedne, doplandá se z jeho směru zpité individuum v kovbojském klobouku a drcne do něj: „Proč si šel pryč, vole?“ ptá se. „Dyť to bylo dobrý!“

Mladík ztuhle předstírá, že mu to nevadí, a mlčí. Kovboje to přestane bavit a jde o kus dál obtěžovat dívky z moravské výpravy. „Dáš si rum?“ ptá se jich přátelsky. „Nalezli ke mně do kupé, už se to s nima nedalo vydržet,“ sděluje mi tiše úhledný mladík v tričku.

Pokouším se volat tetičce: „Přijede mi to ve dvanáct padesát pět!“

Rychlík Rožmberk tak burácí, že se sotva slyšíme. Pán s kufříkem vzhlédne od jízdního řádu a vlídně podotkne: „To není pravda. Do Strakonic přijedeme ve dvanáct padesát jedna. A jedeme zatím načas!“

Když zavěsím, přemýšlím, kdy napíšu to povídání pro Deník. Obvykle píšu ve vlaku, ale tady patrně cestují samí hluční cvoci a narušitelé soukromí.
„Zajímají vás rodokmeny a rodinné kroniky?“ ptá se pán. A už otevírá kufříček a vytahuje svazek vázaný v plátně: „To je můj rod,“ chlubí se. „Dohledal jsem ho až do patnáctého století. Dělám to už deset let a teď právě jedu něco zjišťovat do Nepomuku.“

Prohlížím si foliant plný genealogických grafů, kupních smluv a plánků, a pán naproti mluví: je to jeho koníček. Na matrice v Hradci postupně v abecedním pořadí digitalizují dříve nepřístupné údaje. Jeho příbuzní se ale jmenovali od Z, a tak na ty svoje čekal několik let.

„Moje rodina je taky ze Slovácka a jižních Čech,“ vzdávám se mu nakonec.

„Vidíte, to jsou nejlepší lidi,“ říká pán.

Ve Veselí opustí vlak s ukrutným řevem všech dvě stě moravských cyklistů a opilci se slábnoucími hlasy hádají. Vagon je skoro prázdný, já se stěhuji o dvě sedadla dál. Vedle si kultivovaně vykládá párek Holanďanů, zjevně členů sílící jihočeské nizozemské komunity. Mám zase klid. Jako polnice náhle do drncání pražců zazní hlas pána s kufříkem:

„Když jsem byl na vojně, hlídali jsme SS dvacítky. To bylo vojenské tajemství. Pak mě přeložili a ptali se, co jsem zatím dělal. Já povídám: ,Soudruhu podplukovníku, já vám to nemůžu říct.‘ Protože kdybych mu to řekl, dostal bych pětadvacet let.“

Mladík v bílém tričku žasne: „To jako fakt?“

„No jo. To bylo za komunistů,“ odpoví pán a volá na mne dozadu: „Paní, dvanáct padesát! Máte tu Strakonice“

Na jeho rozkaz vystupuji zpátky do světa, kde každý cestuje sám za sebe a kde se nikdo o nikoho nezajímá. Ještěže se na mne z nástupiště smějí příbuzní. Nad jižními Čechami vyjde zpoza mraků slunce a usmolený Rožmberk supí přes Nepomuk na Plzeň.

TEREZA BRDEČKOVÁ, autorka je spisovatelka