Což ještě nedávno platilo i pro ženy žijící v těch nejrozvinutějších částech světa.

Nemyslím, že by skutečnosti, o nichž budu vyprávět dál, kohokoli v tomto směru změnily. Cítit se výš, nadto z pověření tak vysokých sil, jako je pánbůh nebo evoluce, je sladké. Napadlo mne, že by tento sladký pocit mohl pocházet z dob, kdy chlupatý a statný vůdce skupiny primátů, (kteří se asi tak před pěti až sedmi miliony let zrovna chystali rozdělit na větev směřující k dnešním šimpanzům a větev směřující k dnešním lidem), mohl beztrestně, z nejvyššího místa na stromě, čurat na hlavy svých níže sedících podřízených. Přestože se evoluční psychologové stejně jako zbytek společnosti s tímto chováním setkávají dnes a denně, namítají, že jde o hypotézu ad hoc, neboli přitaženou za vlasy.

Nevěřím jim. Lidé a šimpanzi mají stejných 99 procent řetězu DNA. Lidi od šimpanzů rozlišuje pouhých 1,23 procenta genů. Šimpanzi vyrábějí a užívají jednoduché nástroje, žijí a loví ve skupinách, dopouštějí se násilných činů. Jsou skupinovými tvory schopnými empatie neboli vciťování – vnímám, jak ti je, mně je vevnitř vzápětí podobně, takže ti rozumím. Dokáží být altruističtí, uvědomují si sama sebe, což bylo prokázáno u delfínů, slonů a čerstvě i potkanů. Spolupracují při řešení problémů, učí se příkladem a ze zkušenosti. Šimpanzi se stejně jako lidé vzájemně poznávají a čtou emoční výrazy ve tvářích svých druhů. Šimpanzí miminka sledují směr pohledu své matky stejně jako lidská miminka. V chování šimpanzů lze najít řadu zábran, které jsou základem automatické, „intuitivní“ nevědomé podoby lidského morálního rozhodování.

Čímž vznikl námět pro knihu „O primátech a fi lozofech“, čerstvě vydanou Fransem de Waalem, světově proslulým šimpanzologem, byť ofi ciální název tohoto povolání zní primátolog. Novinkou je, že si šimpanzi žijící v Senegalu vyrábějí dřevěné oštěpy, jimiž loví menší primáty pro maso. Oštěpem bodají do stromových dutin, v nichž se skrývá komba ušatá, nositelka krásného jména „bushbaby“. Do této doby bylo známo, že šimpanzi na větvičkách vytahují z hnízd jen termity. Kameny dokáží užít šimpanzi jako kladivo a kovadlinu, rozbíjejí tak ořechy. Dělali to už před 4300 roky, vědci totiž našli kameny se zbytky ořechů, jejichž stáří se podařilo určit. Takže se šimpanzi tomuto chování naučili sami, nikoli od lidí.

A teď přijde pro naše sebevědomí asi to nejhorší. Kognitivní rezerva, tedy rezerva poznávacích funkcí, jsou schopnosti, které šimpanzi ve volné přírodě neužívají, protože je tam nepotřebují. Například proto, že nemají počítač. Při výzkumu kognitivní rezervy byl mladý šimpanz posazen před počítačový monitor. V náhodných polohách se mu tam zjevovaly číslice 1–9, každá na sekundu. Na jejich místě zůstaly prázdné čtverce. Šimpanz, jemuž byla v průběhu několikaměsíčního učení odměnou oblíbená potrava, je rychle stlačoval tak, že se číslice objevovaly ve vzestupném pořadí 1, 2, 3…9. Pokus byl několikrát zopakován. Při každém kole byla poloha číslice, a tedy i čtverců odlišná a opět náhodná. Šimpanz se téměř nikdy nespletl. Zato lidé si dokázali stěží vybavit polohu jedné nebo dvou číslic, někdy si nevybavili nic.

A co víc? Vědci pozorovali šimpanze stiženého stejnou mozkovou obrnou, jako se to stává dětem. Neubližoval mu nikdo. Něžně se o něj staral i vůdčí samec skupiny.

František Koukolík, autor je neuropatolog, zabývá se vědeckou esejistikou