Cože to české odboráře napadlo? Klíčem k odpovědi je strach. Nejde jen o to, že pracovníky před důchodem nikdo nechce. Firmy odmítají již mnohem mladší pracanty: už kolem pětačtyřicítky je totiž pro člověka lepší, aby se osamostatnil a pracoval bez zaměstnavatele, který dává přednost mladým.

Netuší totiž, že mládí není až taková výhoda. Důkazem budiž příběh brněnského zoologa Moravského muzea Miroslava Šebely. Už dvacet let tento mužný šedesátník jezdí na expedice do Venezuely, zkoumá Amazonku a ještě vždycky je schopen objevit nový druh živočicha. Kde na to bere síly? „Co se nám nedostává na mladické energii, nahradíme zkušeností. Jde to čím dál líp,“ usmívá se vědec, jak lstivě nad životem vyzrál.

Čili co se starším nedostává na vehemenci, nahradí zkušeností. To si ale mladí a výkonní podnikatelé většinou neuvědomí, nebo prostě nepasou po kvalitě. Potenciální zaměstnavatel většinou oceňuje, že mladého pracovníka může pevně ovládnout a méně zaplatit. Což se mu ale většinou nevyplatí, protože vzniklé škody do výdajů nezapočítá.

Ale v Česku se naštěstí objevují i jiné trendy: svou babičku najdou naši junioři v zástěře u plotny jen málokdy. V posledních několika letech vzniklo mnoho nadací a občanských spolků, které seniory vzdělávají. A vzaly to za dobrý konec, většinou totiž nejprve dobře prozkoumaly, jak se to dělá v cizině. Jejich webové stránky pak poskytují seniorům návody, jak postupovat, odvádějí tedy dobrou práci.

Průkopníkem „staronového trendu“ byl projekt české Diakonie „EU & já jako senior“, který se rozběhl roku 2005 a dodnes pomáhá starším orientovat se v Evropské unii (www.euroskop.cz/). Informují zde především o sociální ochraně ( důchodech a zdravotním pojištění). Informace jsou dobře seřazené a orientace je jednoduchá. Předpokládají však, že jejich čtenář na internetu dávno není zelenáč.

Ale i začátečníci mají možnosti: čeští staříci reagují pozitivně, zakládají občanská sdružení, navštěvují počítačové kurzy a učí se. „Makají“ víc než jsme předpokládali, první motivací je totiž touha domluvit se s vnoučaty, což je v mnoha případech možné jedině e-mailem.

Z nejúspěšnějších bojovníků jmenujme „počítačovou školu“ a klub seniorů při Centru pro rodinu a sociální péči v Minoritském klášteře v Brně. Každý den přesně v poledne zde usedá dvacítka šarmantních babiček k plochým monitorům, zbylých pár volných míst postupně obsadí staří muži a klubovna je plná studentů. Surfující babičky jsou in.

Osmašedesátiletá bývalá učitelka Milena Saláková chodí do klubu už dva roky a internet považuje za nejlepší lék proti depresím. „Nejčastěji si otvírám YouTube, poslouchám opery. Jsem typ, co snadno podlehne smutku, ale tady se cítím skvěle,“ líčí stará dáma.

PAVLA HOBSTOVÁ, autorka je publicistka