A i když po tom vůbec nebudu pátrat, budu též vědět, kde ten člověk bydlí, co zdědil, kolikrát byl ženatý, zda má děti, jestli byli jeho rodiče v KSČ, zda je vegetarián a kam jezdí na dovolenou. Ostatní zase vědí spoustu věcí o mně, i když jim to nevěším na nos – a nemusí to ani být žádné drbny. Tak už to v malých zemích prostě chodí.

Co jsme v EU, vidíme si do talíře o něco méně, protože se všichni všelijak přesouváme a ztrácíme zájem o bezprostřední okolí , ale schválně to zkuste: i vy máte určitě mezi sousedy či bývalými spolužáky současného starostu, zubaře, modelku roku nebo šéfova synovce. Kdysi to ale bývala vážně otrava: měli jsme tady všechno tak prokouknuté, až se zdálo, že se vůbec nic nečekaného nemůže stát – a ono se také nic nedělo. Všechno hnilo pod centrální i sousedskou kontrolou. Přesto si vzpomínám na jeden večírek z osmdesátých let, kde jsme se hrozně rozčílili: tehdy se vláda rozhodla zavést centrální evidenci všech občanů a jejich údajů a přidělila nám všem rodné číslo. Oficiálně sloužilo třeba k registraci daní a pojištění. Ale všem bylo jasné, že jde o něco jiného: přestali jsme být lidmi a stali se čísly, pytlem osobních údajů, který je všelijak přehodnocován, štemplován a prověřován a zneužíván. Věděli jsme, že si jako občané nemůžeme vyskakovat, ale rodná čísla, to se nám zdálo prostě moc.

To je ovšem dávno. Po roce 1989 se rodné číslo střídavě stávalo symbolem fízlovské minulosti a něčím, co po vás téměř nikdo nemá právo vyžadovat, a střídavě zbytečnou prkotinou, na které zas tak nezáleží. Přikláním se k tomu druhému. A to proto, že komunisty zavedené rodné číslo toho na vás řekne směšně málo, zatímco tisíce lidí na sebe denně při různých příležitostech dobrovolně prozrazují Velkému bratru naprosto cokoliv.

Na populárním serveru Facebook si najdete nové kamarády a staré známé. Facebook je tak slušný virtuální prostor, že jednu chvíli mazal dokonce i fotografie kojících maminek, aby své klienty nešokoval. Akorát mu musíte prozradit své pravé jméno, datum narození, stupeň vzdělání, později ovšem adresu bývalé školy a tak dále. Facebookoví nadšenci ovšem namítají, že se k tomu všemu sami rozhodli. Nechci nikoho strašit. Ale co uděláte, až celý Facebook i s fotografiemi vašich přátel či vnoučat koupí nějaká zločinecká organizace? Nebo až nás anektuje Bělorusko a ovládne ho Lukašenko? Anebo ještě hůře: co když ho ovládá už teď marketingová firma?

Já vím, vypadá to paranoidně. Vždyť na sebe – aspoň tady – stejně všechno víme. Vlastně chci jenom říci, že moderní technologie zbavují ostražitosti a potřeby soukromí, a že je to chyba. Na podzim dostal pražský magistrát od organizace Iuridicum Remedium výroční Cenu Velkého bratra za nově zavedenou Opencard. Osobní údaje zadané při nákupu karty dovolují, aby zájemce sledoval, kam jedete, kde vystoupíte a jak dlouho tam zůstanete – a přitom zároveň přesně věděl, kdo jste. O něčem tak šíleném se dávným totalitním režimům ani nesnilo. A přitom to skoro nikomu nevadí.

Ptám se, jestli je to důsledek naší globalizované otupělosti, anebo dobré české vědomí, že lidé v této kotlině o sobě stejně všechno vědí, akorát je jim to většinou naštěstí docela fuk.

Protože v tom je rozdíl.


TEREZA BRDEČKOVÁ

Autorka je spisovatelka