Jakkoli je interrupce pro ženu jistě traumatická zkušenost, určitě to není horší než odnosit a porodit nechtěné dítě, pak ho dát k adopci a vyrovnávat se se vzniklým traumatem, anebo si ho ponechat a pečovat o něj v neúnosné sociální situaci, v bídě, bez bytu, bez pomoci okolí.

Před časem dokonce Prahu zaplavily dost nešikovně vymyšlené a zrealizované prolife plakáty, zpodobující manžela, který násilím krmí svoji ženu antikoncepčními pilulkami. Jako by žena nebyla svéprávná bytost, která si o těchto věcech rozhoduje sama. Zdálo se mi až neuvěřitelné, že se tu agituje dokonce proti antikoncepci.

Tento boj mi už totiž připadá úplně nesoudný a blouznivý. Je známo, že nedostupnost antikoncepce a legálních interrupcí nevede ke zvýšení počtu radostných, šťastných matek, ale k šíření ilegálních potratů a k prudkému růstu počtu úmrtí a zdravotních komplikací, když se tyto zákroky nepovedou. Jinými slovy: ženám musíte dovolit, aby plánovaly své děti rády a dobrovolně, jakékoli snahy je do mateřství nutit končí velice špatně.

Pro-life aktivisté jsou ovšem nejznámější svým úsilím o zákaz potratů. Nad tím už úplně zůstává rozum stát. Jak si někdo může vůbec dovolit vměšovat se v téhle věci jiným lidem do života? Kdyby od odpůrkyní potratů někdo očekával, že budou podstupovat interrupce, nebo je k tomu dokonce nutil, pak by samozřejmě měly plné právo se ozvat, ale to nikoho ani nenapadne. Tak proč odpůrci potratů nezachovávají podobný respekt k soukromí jiných lidí?

Zažila jsem několik debat na téma, kdy vlastně začíná lidský život, zda už v okamžiku splynutí vajíčka se spermií. Odpůrci potratů říkali: „Ten okamžik neumíme přesně určit, a proto musíme chránit vzniklý život od samého počátku.“ Logika toho, že něco musíme dělat jen proto, že nám k upřesnění celé věci chybí lepší metodika, mi uniká.

Zajímavé bylo, že se v diskusi nikdy neobjevila otázka, od jakého stáří může embryo cítit bolest, to znamená trpět. Když jsem se po tom ptala, setkala jsem se s největším údivem a reakcemi typu: „Ale jděte, to je ale neobvyklý úhel pohledu! To ještě nikdy nikoho nenapadlo!“

Nechápu. To je přece to nejzákladnější kritérium, ze kterého bychom měli vycházet, pokud nám vůbec zbývá nějaký zdravý selský rozum. Ale ne, zdá se, že debatu na tomto poli ovládají fanatici, kteří odmítají tyhle věci vůbec rozebírat, nebo přinejmenším teoretici s lineárním mužským uvažováním, kteří jsou nad takové věci jako otázky reálné bolesti a utrpení povznesení.

Tím chci říct, že bychom právě o této otázce měli co nejvíc vědět a z tohoto hlediska uvažovat o tom, do kterého týdne či měsíce těhotenství si z interrupcí opravdu nemusíme dělat vrásky. Rozhodně ale považuji za nepředstavitelné a naprosto nepřijatelné, že by se rozhodování samotné ženy nadřazovalo cokoli jiného, jakýkoli morální či náboženský princip.

Žena, v jejímž těle se zárodek začal vyvíjet, musí přece zvážit všechny morální i jiné aspekty sama, není možné ji proměnit v jakousi obludnou plodnici, chodící dělohu, úplně potlačit její individualitu. Taková představa je naprosto necivilizovaná.

EVA HAUSEROVÁ, autorka je spisovatelka a publicistka