Čímž poskytl námět k úvahám Sigmunda Freuda a název jedné poruchy osobnosti rozšířené, zdá se, zvláště ve světě politiků a herců. Psychiatrická mládež proto sedí povinně před televizním zpravodajstvím a má praktické cvičení. Jakmile začnou zvířata odpovídat změnou chování na svůj odraz v zrcadle, uvažují vědci alespoň o částečném sebeuvědomování – odlišování sebe sama od jiných příslušníků vlastního druhu. V pokusu se namaluje zvířeti na některé místo na těle značka.

Jestliže se zvířata chovají jedním způsobem ke svému odrazu v zrcadlo v případě, že značku mají a způsobem jiným, když ji nemají, jsou si pravděpodobně vědoma sama sebe. Umí to šimpanzi, delfíni, sloni a jak se nedávno zjistilo, i straky. Zvířata vychovávaná v izolaci na svůj obraz v zrcadle změnou chování neodpovídají. Malé děti se začnou poznávat v zrcadle přibližně ve stejné době, kdy začnou užívat osobní zájmena. Zpočátku se často podívají za zrcadlo, kdo se to na ně dívá, později se nazvou vlastním jménem.

Odraz sama sebe od zrcadla mění chování dospělých lidí. Pokusné osoby, které pracovaly v místnosti se zrcadly, pracovaly tvrději, byly k sobě vstřícnější, méně šidily než osoby zatížené podobnou úlohou v místnosti bez zrcadel. Lidé v místnosti ověšené zrcadly soudí lidi, kteří tam jsou s nimi, s menší mírou předsudků vznikajících na základě rasy, pohlaví a náboženství. Odraz v zrcadle pravděpodobně aktivizuje sebeuvědomování, lidé jsou si víc vědomi sebe, přibrzdí automatismy a víc uvažují o tom, co dělají, jak myslí a cítí. Lidé podle očekávání poznávají vlastní tvář zařazenou do skupiny dvaceti odlišných tváří rychleji než libovolnou jinou tvář.

Počítačová grafika umí lidskou tvář vylepšit. Udělá ji přitažlivější a hezčí. Vylepšení se dá měřit. Stačí tvář pokusné osoby vylepšit a tedy udělat lichotivější o pětinu, lidé ji v tomto případě poznávají mezi jinými tvářemi podstatně rychleji než vlastní nevylepšenou tvář. Zrcadlo může klamat a to velmi. Představte si velké zrcadlo zobrazující celou postavu, někteří lidé je mívají v koupelně. Představte si, že stojíte před ním. Jak velký je obraz vaší tváře v zrcadle? Většina lidí soudí, že je velký jako jejich vlastní tvář.

Zrcadlo tedy zobrazuje v poměru 1:1. A teď si představte, že od zrcadla couváte. Co se stane s obrazem vaší tváře? Většina lidí soudí, že se bude zmenšovat, jak budou krok za krokem ustupovat. Mylné jsou obě odpovědi. Když si na zrcadle vlastní tvář obkreslíte a změříte, zjistíte, že zrcadlový obraz odpovídá přesně polovině velikosti vaší skutečné tváře. Ustupujte si jak chcete, velikost vaší tváře v zrcadle se měnit nebude bez ohledu na to, že se bude měnit pozadí.

Tohle pravidlo neplatí pro obraz další osoby, která se v takové místnosti pohybuje. Sedíte- li u zrcadla, bude se obraz druhé osoby zvětšovat a zmenšovat úměrně tomu, jak se bude přibližovat a vzdalovat. Proč se zrcadlový obraz vlastní tváře chová tak v rozporu s vnímáním? Zrcadlo je totiž vždy v polovině vzdálenosti mezi naším fyzickým já a projekcí našeho já do virtuálního světa v zrcadle. Proto je velikost obrazu vlastní tváře na zrcadle vždy polovinou velikosti skutečné tváře. Narcistický politik naproti tomu šťastně ví, že vyžehlený obraz jeho tváře na billboardu pohledem do zrcadla není, a že to lidé odpovídající v průzkumech veřejného mínění, potažmo voliči, nevědí.

FRANTIŠEK KOUKOLÍK
Autor je neuropatolog, zabývá se vědeckou esejistikou