Po měsíci a půl jde o v pořadí třetí den, kdy jsou děti ve škole. Ne nadlouho. Jen do pátku. A od pondělí opět zasednou doma k počítačům a čeká je distanční výuka.

Co nám covid vzal, co nám covid dalZdroj: Deník„Trošku jsem žáky asi v pondělí zmátla,“ vypráví mi cestou po školní chodbě učitelka Vadasová. „Řekla jsem jim, že už budou ve škole pořád, ale neuvědomila jsem si, že třetí stupeň znamená, že budou ve škole jen děti od první do páté třídy… Upřímně je to fakt složité neustále sledovat, co který stupeň vlastně znamená.“

Ještě než dojdeme do třídy, představuje mi učitelka svůj plán. „Až do konce týdne budeme jen počítat, počítat a počítat… Musíme všechno dohnat. Doma už to budou jen procvičovat.“

Děti jsou plné energie

Vcházíme do třídy. U tabule je hlouček žaček. Snaží se rychle smazat výpočty z ní. Rukama, houba se asi někam ztratila.

„Holky, my nemáme houbu?“ diví se učitelka. „Někdo ji spapal,“ odpovídá rozpustile jedna z dívek.

Na první pohled jsou děti plné energie, stále si něco špitají, po tolika týdnech mají potřebu sdílet se svými spolužáky stovky zážitků. Dokud to jde. Pak totiž už své vrstevníky zase neuvidí. A tak štěbetají. Tady a teď. Klidně přímo během hodiny matematiky.

„Paní učitelko,“ zdvihá ruku dívka v poslední lavici. „Nějak jsem nepochopila, jak to bude. Takže příští týden budeme doma a pak pořád budeme na distanční výuce? Až do Vánoc?“

„Ne, třetí stupeň znamená, že teď jste týden ve škole, pak budete doma a další týden zase ve škole,“ objasňuje vyučující.

Pár obličejů se protáhne, jsou zklamaní. Ale více je těch, kteří se z toho radují. Úsměv na tváři tentokrát všech vykouzlí informace, že tento týden nebudou psát písemku. „Musíme až do pátku hodně počítat,“ vysvětluje Vadasová.

„Ale,“ zdvihá prst a radostné reakce vystřídá ticho. „Test budete psát hned v pondělí v rámci distanční výuky. A spoléhám na to, že to za vás nebudou počítat kalkulačky, rodiče ani starší sourozenci,“ apeluje na čestné jednání učitelka.

Komunikační zádrhel

Rebeka Vadasová drží v ruce dvacet pracovních sešitů. Je bezradná. Neví, komu který patří. „Rychlý dotaz! Před odchodem na distanční výuku jsem vám rozdala pracovní sešity, abyste si je doma vyplnili. Ale nikdo si je nepodepsal…“

I to zkrátka s sebou přináší distanční výuka. Zmatky a řešení nových situací. Následuje chumel u katedry. Některé děti jsou doslova bezradné. „Ty nepoznáš svoje písmo?“ diví se učitelka. „Ne,“ krčí rameny jeden ze žáků.

Přichází samotné počítání. A po tolika týdnech doma je na první pohled vidět, že se žákům špatně koncentruje. Přesto Vadasová trpělivě obchází každou lavici, kde s žáky probírá to, co jim zrovna nejde. A má k tomu i pomocníka – devětadvacetiletého Valeryje z Ukrajiny. „Působím na škole jako asistent pedagoga. Jsem bakalářem matematiky, dětem vysvětluji, co zrovna potřebují,“ říká mi po hodině.

Po výuce skládám učitelce Vadasové v kabinetu poklonu. Obdivuji, že je tak trpělivá… „Víte, nedivím se dětem, že jsou tak divoké. Do páté třídy měli žáci většinou jen jednoho učitele, teď mají na každý předmět někoho jiného, navíc se v rámci hodin stěhují po budově do různých tříd… Jen co nastoupily na druhý stupeň, už se začaly učit z domova přes počítač. Je to pro ně náročné.“

Jedním dechem připouští, že je to těžké i pro ni. „Tím, jak jsou děti roztěkané, je náročné udržet klid. Mám pocit, jako bych po distanční výuce začínala učit znovu od začátku,“ dodává Rebeka Vadasová.