Své taneční jsem si prožil v sále Adalbertina v Hradci Králové, se svými spolužáky ze střední školy, někdy na začátku šedesátých let. Zážitky z nich jsou nezapomenutelné. Já to měl jen kousek od domova a vzpomínám, jak jsme si na chodbě našeho domu po návratu z každé lekce opakovali se spolužákem Frantou kroky tanců, které jsme se ten večer naučili. Spolužák u nás po tanečních vždycky přespával. Byl z vesnice až někde u Pardubic, takže by musel dojít domů pěšky. Žádná doprava mu na přesun domů už nejezdila. Naše spolužačky chodily do tanečních o celý rok dříve než my kluci. Dělaly nám poradkyně a přišly nás zkontrolovat na Prodlouženou a Věneček. Chválily naše pokroky a povzbuzovaly nás, že jsme dobří tanečníci, což nám lichotilo.

Po 40 letech jsem se do stejného sálu vrátil při Věnečku své neteře Olinky. Byl jsem potěšen, že je to tam stále stejné. Sváteční pocity, silné vzrušení při vzpomínce na to, co jsem tu kdysi prožíval. Byl jsem tu už jen jako fotograf a doprovod rodiny mé sestry, přesto jsem tak trochu omládl. Znovu jsem se nadýchal té nádherné atmosféry vzrušení a mládí, které jsem za ty roky nezapomněl a jistě nezapomenu do konce svého života.

Olda Suchoradský