Hebké chomáčky pérek i kvapu si každá drhlačka městnala do dlaně a pak jeden po druhém vybírala a zdrhávala před sebe na hromádku. Spinky (odpad s perka) se házel pod stůl a ten si pak vezme paní do Horního Újezda a vyrobí podsedák na židli pod pergolu.

S babičkou Zdenkou přišly vnučky Janička a Julinka. Ty si napřed malovaly a pak tvořily ptáčky, kde nalepovaly na tělo peříčka a výsledek byl překvapující.

Kozmické ptačí louky objektivem Edith Vrchovecké.
OBRAZEM: Jak aktuálně vypadají Kozmické ptačí louky? Prostě úchvatně

Janička si vyrobila svoji první mastičku neboli mašlovačku a ta se jí opravdu povedla. Pak si zkoušely i drhnout s náma, ale nikterak jich to nezaujalo. Ale my, když jsme byli tak malí, taky nás to nebavilo.

My jsme si při drhnutí zavzpomínali, jak to dříve bývávalo, že se setkávaly sousedky a kamarádky a drhnutí se muselo plánovat dlouho dopředu, kdy se ve kterém stavení tato akce bude konat. Ale ve čtyři hodiny odpoledne se udělala svačinka, kde zavoněla výborná černá káva, chleba se sádlem a pažitkou, kdo chtěl i chleba s pomazánkou z červené řepy, ta byla výborná, a pak i tyčinky z bramborového těsta, taky moc chutnaly.

Retro etikety.
OBRAZEM: Kompot za čtyři koruny. Zavzpomínejte na etikety a ceny dob minulých

Tentokrát jsme si nevzpomněly na zdravotní štamprličku (ale zásoby jsou!!!).

A čas ubíhal a hromádky se navyšovaly a my vzpomínaly na dávné časy, ale i kdo se přistěhoval, kdo odstěhoval, jak děti rostou a připravují se na budoucí povolání.

Rovněž jsme si vyměnily recepty na dobroty, co jsme svačily. Vše zase uteklo jako voda, hlavně mísy byly prázdně, peří všechno zdrhnuté a tak byla tzv. dodrhlá.

Procházka Prahou 17. listopadu.
Pieta, umění, protesty i pouliční muzikanti. Co jsem viděl v Praze 17. listopadu

Vše se sklidilo za stolu, ten se důkladně uklidil a umyl a podával se šípkový čaj a opět chleba se sádlem nebo s pomazánkou, jako o svačině. Zůstal tam ještě pytlík s kačením peřím, ale domluvily jsme se, že v drhnutí budeme ještě pokračovat.

Všem se odpoledne líbilo, takže někdy zasedneme k této ruční práci, která nás v mladém věku vůbec nebavila a teď nás těší. Takže někdy příště.

Milena Rušarová,
Horní Těšice