Více než čtyři tisíce let doprovázejí lidstvo velebné hlasy zvonů. Zvou je k modlitbě, zvou do práce či volají do boje. Hlasy zvonů provázejí člověka při zrození či na jeho poslední cestě. Bijí na poplach v době válek, katastrof, požárů a epidemií, zvonilo se jimi i proti bouřkovým mrakům. Oznamují příchod svátků. Pouze o velikonočních svátcích na čas umlknou (když „odletí“ do Říma). Současná doba jako by se jich nedotkla, hlas zvonů v nás vzbuzuje stejné emoce kladné či záporné, jaké budil i v našich předcích. Na jednom ze zvonů je latinský nápis „Vivos voco, mortuos plango , fulgura frango.“ (Živé volám, mrtvé oplakávám, blesky lámu).

Věž chrámu sv. Petra a Pavla byla dokončena v roce 1488 a byla ukončena vysokou gotickou jehlancovitou střechou se čtyřmi malými jehlany nad nárožními vížkami. Tato podoba věže je také znázorněna na obraze „sv. Ludmila učí sv. Václava“ postranního oltáře sv. Ludmily z roku 1679, který namaloval Filip Massanec (1637–1684). Věž sloužila ne jen jako zvonice, ale i jako strážní věž s výhledem na Vltavu a Labe a do podřipského kraje.

Dne 8. července roku 1681 vypukl na Mělníku druhý velký požár, který zničil další část města, probošství, městský špitál, střechy kostela a věže sv. Petra a Pavla i černínského zámku. Žár z dřevěných konstrukcí roztavil zvony, odlité a dodané z druhé poloviny 15. století s velkou pravděpodobností pražským zvonařem a konvařem Egidiem – Jílkem. Zvonovina vytekla až před vchod kostela. Chrámová věž při opravě byla později ukončena již ne původním gotickým jehlancem, ale cibulovitou bání s lucernou v barokním slohu a čtyřmi malými báněmi na rohových arkýřových vížkách. Kolem věže v úrovni nárožních věžiček byl situován krytý průchozí ochoz. Krytina byla dřevěná šindelová. Na vrcholu byl vztyčen dvoumetrový kovaný dvouramenný kříž.

Kostelu byl proto darován menší zvon z roku 1410, který po dobu 8 let sloužil jako náhrada za původní zvony a byl zavěšen v sanktusní vížce nad presbytářem chrámu. Hospodářské poměry českých zemí i města Mělníka se zlepšily, bylo rozhodnuto, že budou pořízeny zvony nové.

V roce 1689 byl vybrán zvonař Johan Pricque (1624–1697), syn známého zvonaře Jana Pricque (?–1659), původem z Klatov. Do Českých zemí přišel z Francie – Lotrinska. Syn přesídlil do Mladé Boleslavi, kde si po smrti otce zřídil další huť, která byla umístěna v opuštěném boleslavském hradě.

Zadavatelé objednali 3 nové zvony v různých velikostech v ladění do H – dis – fis. Primátorem a císařským rychtářem Mělníka byl tehdy Jakub Hamák z Mühlbachu (z Pomezí nad Ohří) nar. 1607, děkanem chrámu sv. Petra a Pavla Nicolaus Fridericus Vixo Weiss (1685–1703) a litoměřickým biskupem Jaroslav Ignác Sternberk (1641–1709).

Do Mělníka je dopravovali několik dní koňskými povozy

Se zvonařem Johanem Pricquem byly dohodnuty podmínky dodání, cena, dekor zvonů (nápisy a reliéfy, ozdobné pásy aj.). V mladoboleslavské huti byly zvony vymodelovány, opatřeny dekorem a úspěšně tradiční metodou odlity dne 22. června roku 1690. Po vychladnutí kovu byly odstraněny hliněné formy, povrch zvonů byl cizelován a zušlechtěn. Začátkem července roku 1690 byly zvony naloženy na uzpůsobené žebřinové povozy s koňskými potahy a konvoj se vydal po tehdejších neupravených cestách směrem ke královskému věnnému městu Mělníku. Obyvatelé vesnic a městeček se značným zájmem sledovali neobvyklý transport krásných zvonů. Po několika dnech se konvoj se zvony dostal až na samotný Mělník, s obtížemi překonávajíc poslední etapu cesty – pozvolně stoupající Pražskou silnici až k hradbám města.

Slavnostní posvěcení nových zvonů do chrámové věže bylo naplánováno na 9. července roku 1690. Podobné slavnosti probíhaly v již ustálených rituálech a zvycích, v době barokní okázalé a pompézní. V podobném duchu asi probíhala mělnická slavnost.

Z Litoměřic přijel biskup Jaroslav Ignác Sternberk s doprovodem, mělnické děkanství zastupoval děkan Nicolaus Fridericus Vixo (Weiss), za město se dostavil primátor a císařský rychtář Jakub Hamák z Mühlbachu s magistrátem, byl zastoupen i majitel panství Heřman Jakub Gottlieb hrabě Černín z Chudenic, nejvyšší purkrabí Českého království. Shromáždili se zástupci šlechty i představitelé vojska, domobrany, řemeslnických cechů a nobilita měšťanů. Hrála hudba, sbory zpěváků zpívaly skladby komponované na počest podobných událostí. Dekorace, uniformy, sváteční ornáty duchovenstva, honosné oblečení příslušníků šlechty, úředníků, členů cechů, měšťanů a zvláště měšťanek umocňovaly duch slavnosti.

Zvony byly umístěny na stupínku potaženém látkou a byly ozdobeny květinami. Byly prosloveny květnaté a emocionálně vypjaté projevy představitelů, zvony posvětil litoměřický biskup za asistence mělnického děkana. Největší zvon byl posvěcen na jméno sv. Petra a Pavla, prostřední na jméno sv. Václava a Ludmily a třetí nejmenší sv. Vavřince a Barbory.

Retro pivní etikety.
RETRO: Krakonoš, Lahváč, Pivrnec. Sbírka pivních etiket skrývá unikáty

Největší z nich zasvěcený sv. Petru a sv. Pavlovi měří v průměru 1,66 m a je vysoký 1,35 m a váží asi 23,20 q. Na vrcholu je pás složený z ornamentů, pod ním nápis: PES NOSTRA. SALVS NOSTRA. HONOR NOSTER. O BEATE TRINITAS. ANNO DOMINI 1690 (Překlad: Naše naděje. Naše spása. Naše čest. Ó šťastná Trojice. Léta Páně 1690). Pod tímto tímto nápisem je rozvilinový pás, pod nímž jsou umístěny ojedinělé akantové listy. Na plášti zvonu jsou umístěny nápisové tabulky a pod nimi Pricqueův erb. Dále je na plášti reliéfní městský znak Mělníka a reliéf v poli ohraničeném věncem znázorňující Pannu Marii a sv. Josefa vedoucí Ježíška. Vzadu na plášti zvonu je reliéf Krista na kříži s postavami apoštola Jana Evangelisty a Panny Marie.

Zvon zasvěcený sv. Václavu a sv. Ludmile má v průměru 1,24 m a výšky 1,05 m a má hmotnost 10 q. Nahoře jsou umístěny pásy s ornamenty a nápis, který lze volně přeložit "Duše přišla rychle k této nebeské bráně. Mělník Léta Páně 1690". Na plášti ve stylizované renesanční arkádě s dvěma sloupky po stranách je P. Marie s Ježíškem. Pod tím je znak zvonaře Jana Prique. Po straně ve věnci sv. Václav a sv. Ludmila, na druhé straně sv. Jan Nepomucký bez věnce.

V chrámové věži byly ve 4. podlaží osazeny zvonové stolice z dřevěných trámů pro zavěšení všech 3 zvonů. Ve velkém věžním okně byla osazena pomocná tesařská konstrukce s vyčnívajícím krakorcem z trámoví do volného prostoru pro zavěšení zvonu. Na hřbitově byl umístěn a ukotven mohutný vrátek s vertikálním válcem a vodorovnými pákami , se kterými otáčelo až 8 silných mužů.

Když učiněny byly ukončeny náležité přípravy, tak dne 5. září roku 1690 byly postupně zvony vytahovány na věž, nejprve nejmenší (zasvěcený sv. Anežce a Zdislavě), pak prostřední (zasvěcený sv. Václavu a sv. Ludmile) a naposledy velký (zasvěcený sv. Petru a Pavlovi). Zvon byl upevněn na lano s jednoduchou kladkou (čímž se jeho hmotnost zredukovala na polovinu), na pokyn zvonaře několik mužů začalo otáčet vrátkem a zvon začal zvolna stoupat vzhůru až nad podlahu konstrukce ve věžním okně. Tam dělníci vsunuli kulatinu jako provizorní podlahu, spustili na ni zvon, který pak pomocí lan a pák vsunuli do věže. Potom kulatinu opět odstranili. Totéž bylo bez problému provedeno i s druhým zvonem.

Největší zvon vytahovali nadvakrát

S největším zvonem to již tak snadné nebylo. K dělníkům otáčejícím vrátkem byli ještě povoláni náhradníci. Když byl zvon o hmotnosti 23 metráků vytažen do výše asi 30 m nad terén, lano se náhle přetrhlo a těžký zvon se ku všeobecnému zděšení zřítil dolů a částečně se zabořil do terénu hřbitova. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Po odkopání zeminy a zevrubné prohlídce zvonu mohl zvonař konstatovat, že zvon není nijak poškozen, ani nepukl. Což bývalo při podobných haváriích pravidlem. Bylo štěstí, že dopadl do měkkého terénu hřbitova. Řada zbožných lidí to pokládala za zázrak.

Bylo rozhodnuto, že následující den, 6. září, v pravé poledne bude zvon vytažen na věž. Byla opatřena silnější lana, povoláni další náhradníci k obsluze vrátku a za účasti velkého davu a vroucích modliteb zúčastněných se šťastně podařilo zvon do nitra věže dopravit. Zvony byly následně postupně zavěšeny do zvonových stolic a mohlo nastat první slavnostní zvonění po devíti letech. V chrámu se potom konala mše svatá na činění díků Bohu Všemohoucímu, kdy zaznělo slavnostní Te Deum laudamus (Tebe Bože chválíme). Zvony od toho dne byly používány bez problémů.

Nejmenší zvon zasvěcený sv. Anežce a sv. Zdislavě bohužel dlouho nezvonil. V polovině 18. století bez zjevné příčiny prasknul. Byl sňat a v roce 1767 byl přelit pražským zvonařem Janem Kühnerem. Zvon měl v průměru 100 cm, 85 cm výšku a hmotnost přibližně 5 metráků. Před zavěšením do chrámové věže byl zasvěcen sv. Vavřinci a sv. Barboře. Zvon byl ozdoben při hořejším okraji pásem s révovým ornamentem. Při dolním okraji byly akantové listy a postavy andělů s festony mezi nimi. Na plášti zvonu byl umístěn reliéfní městský znak.

Zvony byly používány po dobu 226 let až do roku 1916. To již dva roky probíhala 1. světová válka a válečnému průmyslu chyběly barevné kovy. Řada zvonů byla rekvírována. Pro chrám sv. Petra a Pavla bylo rozhodnuto, že bude rekvírován nejmenší zvon sv. Vavřince a sv. Barbory. Vojáci přímo ve věži zvon rozbili kladivy a kusy zvonu vyházeli oknem na ulici. Jednomu mělnickému občanu se podařilo zachránit kousek zvonu i s částí nápisu, který byl pietně uschován.

V roce 1937 nechal na své náklady odlít nový zvon p. Václav Koníček, správce kostela sv. Ludmily a profesor náboženství a němčiny na mělnickém gymnáziu. Nový zvon byl odlit ve zvonařské huti Herold v Chomutově. Zvon byl zasvěcen sv. Ludmile. Ani ten bohužel v chrámové věži dlouho nepobyl. Dne 26. června roku 1942 byl rekvírován spolu s největším zvonem sv. Petra a Pavla z roku 1690 (a dalšími zvony z jiných kostelů). Zvony byly svěšeny a odvezeny do pražského přístavu Maniny, kde se soustřeďovaly zvony z českého vnitrozemí a loděmi byly postupně dopraveny do přístavu Hamburk v Německu. V roce 1945 se jako zázrakem zvon sv. Petra a Pavla na ploše hamburského přístavu našel neporušený a byl vrácen zpět do chrámové věže a dovršil se tak jeho neobyčejný příběh.

Na sto šedesát lidí přišlo o práci kvůli uzavření pekárny v Brně.
Bez chleba a rohlíků. Zbylo jen prázdno. Vydejte se s námi do opuštěné pekárny

Bohužel zvon věnovaný p. Koníčkem v roce 1937, zasvěcený sv. Ludmile byl roztaven pro potřeby válečného průmyslu a místo pro zvon zůstalo na celá desetiletí prázdné. Chrám sv. Petra a Pavla byl značně poškozen bombardováním Mělníka sovětskými letadly generála Krasovského 9. května roku 1945. Přímý zásah bombou kostel naštěstí nedostal, ale jedna bomba vybuchla v přilehlých Bernatových sadech. Na jižní straně kostela byly prejzové střechy poničeny, gotické kamenné kružby oken byly vylámány a skleněné vitrážové výplně oken vzaly za své vlivem tlakové vlny. Následné opravy kostela probíhaly několik let.

Následné období po roce 1948 do roku 1989 pod vedením KSČ nebylo nakloněno duchovním hodnotám a nebylo myslitelné, aby se pomýšlelo na pořízení nového zvonu. Okresní tajemník pro církevní otázky podobné úvahy striktně zamítl. Až po roce 1989 se začalo uvažovat o pořízení nového zvonu do chrámové věže. Teprve 22. srpna roku 1993 byl litoměřickým biskupem Msgr. Josefem Kouklem (1926–2010) vysvěcen a na věž vyzdvižen v pořadí již třetí zvon, zasvěcený svaté Anežce a tehdy ještě blahoslavené Zdislavě, patronce litoměřické diecéze. Zvon byl stylově i zvukově přizpůsoben oběma starým zvonům. Zasloužili se o to varhaníci, ministranti a farníci finančními dary podle svých možností. Zvon vážící 650 kg zhotovil Petr Rudolf Manoušek ze Zbraslavi. Je laděn do fis a opatřen elektrickým pohonem s možností programování času zvonění. Ještě téhož dne byl speciálním autojeřábem vyzvednut do věže a osazen do zvonové stolice a v pravé poledne jím bylo zvoněno k modlitbě Anděl Páně.

Kdysi nejčastěji vyzvánějící zvony v sanktusní věžičce nad presbytářem se dnes nepoužívají. Nejstarší z nich pochází z roku 1410. V šedesátých letech dvacátého století prasknul a je dnes jako vzácná památka uložen v depozitářů. Z mělnického kostela nepochází, nepřečkal by požár z roku 1681. Spíše byl po zkáze všech zdejších zvonů při tomto požáru kostelu darován. Sloužil dlouhá staletí nejen jako sanktusník, ale také jako umíráček. Další zvon, který dosud ve věžičce visí, byl darován kostelu z věže radnice, kde přestal plnit svou funkci– svolávání zastupitelů do rady města.

Autor: Karel Lojka

Mnohokrát děkujeme za možnost zveřejnit příběh mělnických zvonů!