Velkým životním zážitkem byla pro mě a sestru Silvii cesta do Pompejí. Nejprve jsme s průvodkyní navštívily Vesuv. Samotná sopka nás nějak více nezaujala, ale byl z ní úžasný výhled do kraje. Tedy pokud zrovna vrchol nezakryly mraky a nespustil se déšť nebo nezačal padat sníh. To vše, včetně horkého slunce a silného větru, jsme během vycházky po Vesuvu zažily.

Do samotných Pompejí jsme si musely vystát dlouhou frontu, ale stálo to za to. Roku 79 město zaniklo výbuchem sopky Vesuv. Popel vše zakonzervoval, a tak mohlo být město znovu vzkříšeno alespoň pro turisty. Protože jsme předtím na Vesuvu byly a viděly vyhaslý kráter, uvědomovaly jsme si, jak zrádná taková sopka může být. Je až k neuvěření, jaký zmar dokázala rozsévat. Spící vypadala tak nevinně…

Vidět Pompeje je velký zážitek. Procházíte mrtvým městem, které je sice plné turistů, avšak pořád je z něj cítit utrpení, kterým si prošlo. Vidíte malé domečky, ve kterých bydleli prostší lidé, a říkáte si, jak málo jim stačilo k životu. Oslní vás majestátné sloupy, nyní již ohlodané katastrofou a zubem času. A mrzí vás, že jste je nezažili v době jejich největší slávy. To muselo být nádherné místo, když ještě kypělo životem!

Můžete se městem procházet dle vlastní vůle, nahlížet do domů, které jsou tolik odlišné od našich… vidíte i různé obchody, dílny řemeslníků, paláce, hospody, projdete si nevěstinec s jeho vyhlášenými erotickými malbami a říkáte si, jak na tak tvrdé kamenné posteli vůbec mohl někdo mít chuť dovádět. Vidíte divadlo i vinohrad, vydlážděné chodníky a silnice s jejich vyvýšenými přechody pro chodce.

A také hřbitov v tomto městě duchů, místo klidné, kam turisté moc nezavítají. Vidíte ve skleněných vitrínách zkroucená lidská těla, vlastně jejich otisk v popelu, těla se totiž vypařila. Uvědomujete si, jakým utrpením ti lidé prošli, než nalezli klid ve smrti. Ale ještěrkám je to jedno, ty rády tyto smutné pomníčky využijí na slunění se.

Pompeje se dále stále odkrývají a udržují. Měly jsme na jejich projití jen pár hodin, ovšem k poznání, jak lidé v té době žili. Je to něco, na co se nezapomíná a co zůstane navždy hluboce otištěno v našich vzpomínkách.

Linda Sigmundová