Hrdina. Jak jinak lze nazvat člověka, který z hořícího auta zachrání dva lidi. Robert Beneš (41) z Volenic v sobotu 4. srpna při nehodě u Předslavic

Jak člověk v takové situaci přemýšlí? Vidíte nehodu, auto v plamenech, automaticky jdete pomoc?

Vezl jsem právě děti na fotbal. Přijel jsem na místo, kde už přede mnou stálo auto a blikalo. Bylo jasné, že se tu něco stalo. Stál tam pán s paní a volali na mě, že to hoří a že to bouchne, ať k tomu nechodím. Ptal jsem se, jestli ve voze někdo zůstal. Pán říkal, že jsou všichni mrtví, šli jsme to tedy obhlédnout.

Co se vám honilo hlavou, měl jste strach?

Samozřejmě. Uvědomoval jsem si, že riskuji. Člověk přemýšlí, co všechno se může stát. Kolena se mi klepala. Ale když vidíte, že jsou tam lidé, kteří potřebují pomoc, není co řešit. Asi těžko bych dovedl žít s tím, že jsem je tam nechal, i když jsem mohl pomoci.

Oba mladíci byli v hořícím autě?

Jednoho jsme našli těsně u auta. Byl v bezvědomí. Snažil jsem se ho odtáhnout, ale nešlo to, musel jsem na pomoc zavolat druhého muže. Jak jsme ho táhli po louce, probral se. Byl sice celý pořezaný a od krve, ale jinak vypadal, že je v pořádku.

Vrátil jste se ale ještě pro druhého pasažéra?

Vzpomněl jsem si, že mám v autě hasicí přístroj a zkusil jsem oheň uhasit. Nemělo to cenu, byl moc velký. Už jsem šel zpět a na poslední chvíli jsem se otočil. V metrových kopřivách jsem na zadním skle viděl dlaně, jako kdyby se chtěl někdo dostat ven. Běžel jsem zpět, okno rozbil a snažil se toho člověka vytáhnout.

Nebyl zraněný?

Řval, že má zlámané ruce. Říkal jsem mu: „Nedá se nic dělat, musíš ven,“ a chtěl jsem ho vytáhnout. Nešlo to, volal jsem na lidi kolem, ať mi jdou pomoci. Nějaký pán přiběhl a vyprostili jsme ho.

V autě byl ale ještě třetí člověk.

Nechápu, jak jsem ho mohl přehlédnout. Vůbec jsem ho neviděl, musel jsem být ale kousek od něho. Ptal jsem se i jednoho ze zachráněných, kolik jich v autě jelo. Řekl dva. Pak, asi v šoku, mluvil zmateně. Že neví a vůbec je nezná. Myslel jsem si, že už tam nikdo nezůstal. Ale podle policie už se mu nedalo pomoci.

Jak to pokračovalo dál?

Nebylo už co řešit a co udělat. Záchranáři byli zavoláni a já pospíchal s dětmi na fotbalový zápas. Odjel jsem. Nechal jsem jen přes kamaráda policistu informaci pro policii, kdyby něco potřebovali, že se zastavím.

Šel byste pomoci znovu?

Doufám, že už nebudu muset něco takového prožít.

Jak se chovali ostatní lidé, kteří u nehody zastavili?

Bylo to takové hysterické. Lidé běhali kolem a volali, že to bouchne, nechoďte k tomu. Když jsem ale potřeboval pomoci a na někoho zavolal, tak šli. Možná, že kdyby někdo z nich viděl, že jsou ta m lidé, zachovali by se stejně. Prostě jsem ty kluky v danou chvíli viděl já a bylo potřeba pomoci, tak jsem pomohl.

Co vám na to řekli doma nebo kamarádi? Mají vás za hrdinu? Policie vám vyjádřila poděkování.

Doma mi řekli, že prý se musím do všeho nacpat. Jinak já o žádné ceremonie nestojím. Nejsem právě moc rád středem pozornosti. Ale volala mi maminka jednoho z těch kluků a děkovala mi. To bylo fajn, příjemný pocit. Mám čtyři kluky a kdyby se něco takového stalo, byl bych také rád, kdyby jim někdo pomohl.