Řeč je o svérázných postavách z proslulé americké rodiny Addamsovy, jejichž vznik se datuje už k roku 1938, kdy se zrodily v hlavě Charlese Addamse. Od října se s nimi budou moci setkávat návštěvníci pražského Hudebního divadla Karlín, kde zmíněný muzikál v českém překladu Adama Nováka a v hudebním nastudování Kryštofa Marka režíruje Antonín Procházka.

Hlavní role ztvární Jaromír Dulava / Jiří Korn (Gomez Addams), Lucie Bílá / Daniela Šinkorová (Morticia Addams), Václav Kopta / Martin Sobotka (strýček Fester), Pavla Břínková / Hana Seidlová (babička Addams) či Václav Noid Bárta / Miroslav Urbánek (Lurch). „O to, abychom u nás mohli Addams Family uvést, jsme usilovali tři roky," upozorňuje ředitel karlínského divadla Egon Kulhánek.

V jaké etapě příprav se právě nacházíte?

Zkoušet jsme začali v polovině července, takže jsme zhruba ve třetině cesty, která nás ke kýženému cíli ještě čeká. Úvodní fáze vždycky vypadá poměrně jednoduše, k účinkujícím se postupně začnou připojovat další složky jako orchestr, světla, kostýmy… A když už jaksi všechno funguje pospolu, přijde pokaždé okamžik, kdy máte pocit, že to nikdy nemůže dopadnout dobře. Naštěstí netrvá příliš dlouho.

Antonín Procházka už v karlínském divadle režíroval mnohé inscenace, z dřívějších například muzikál Producenti, z aktuálně uváděných operetu Polská krev. V nedávné minulosti jste ale spolupracovali i s americkým režisérem Gabrielem Barrem s tím jste do tohoto amerického kusu od začátku nepočítali?

Ne, není to tak, že bychom chtěli, aby americký muzikál režíroval americký režisér. Spolupráci s Gabem jsme, pravda, začali na americkém muzikálu Carmen a zopakovali ji na Jesus Christ Superstar a na Aidě. Ve všech třech případech se ale jedná o muzikály operního typu a ty jsou Gabeovým stropem. Nemůže režírovat věc, která obsahuje poměrně hodně prózy, jako tomu bylo právě u Producentů a je i u Addams Family, protože neovládá český jazyk. To prostě není možné.

Zkuste říct českému režisérovi, ať jde režírovat činohru v čínštině. Určitě by na tom nebylo něco v pořádku, protože by se jenom domníval, co herci na jevišti říkají. A v Addams Family je poměrně dost mluveného textu.

Lze to brát tak, že komedií Addams Family chcete nahradit úspěšné Producenty, které jste už z repertoáru stáhli?

I tak se to dá nazvat. Snažíme se divákům nabízet jak ony muzikály operního, tak i činoherního typu. A Addams Family jsou více než důstojní nástupci Producentů.

Ředitel Hudebního divadla Karlín Egon Kulhánek.Dovedu si představit, že když novou věc zkoušíte, vy už se poohlížíte po další. Jak to v praxi probíhá?

Ano, snažím se být napřed. Znamená to, že samotné zkoušení se mě v uvozovkách téměř netýká. Mým hlavním úkolem je, abych měl po premiéře jasnou a srozumitelnou odpověď na to, co uděláme příští rok a s kým. Samotný proces, pro co se rozhodneme, je poměrně složitě popsatelný. Samozřejmě že v první fázi vychází z toho, že musíte pozorovat všechno a všechny okolo sebe, což se netýká jenom zahraničních titulů.

Největší šance, jak ulovit zajímavou rybu v cizině, skýtá Londýn nebo New York. Paralelně spolupracujeme i s českými autory a ve chvíli, kdy cítíme, že nabízejí něco, co stojí za to, tak po tom sáhneme.

Trefit se do chuti českého publika je ale asi těžké, ne zrovna to, co se líbí vám, se musí líbit jemu…

České publikum je specifické, řekl bych až hardcorově mainstreamové, to znamená, že vyžaduje známý titul a známé obsazení. Zároveň by občas rádo vidělo i neomšelou věc pokud o ní má jakž takž povědomí, tak ji ještě přijme, jestliže o ní ale neví vůbec nic, absolutně ji nevnímá. Vidím to v praxi a znám z průzkumů, které si děláme.

Fakt, že český divák chce na jevišti hvězdy, je oproti jiným zemím specifikum?

Ano, na druhé straně si ale stěžuje, že v muzikálech hrají pořád ty samé hvězdy. A když pak do nějakého titulu obsadíte Pavla Lišku nebo Karla Rodena, tak se zase diví, co tam vlastně budou dělat, když neumějí zpívat. Už mu vůbec nesepne, že by se mohla v muzikálu vyskytovat i činoherní role napsaná samotným autorem.

Někdy si říkám, že přijít na to, co se bude divákovi líbit, je den ode dne složitější. Ale bohužel v divadelním domě, který má kapacitu 921 míst, se nedá experimentovat. Kdo si myslí, že dá, tak se hluboce mýlí. Vedlo by to k jediné věci, totiž k ekonomické katastrofě.

Ve funkci ředitele karlínského divadla jste více než deset let jaká vlastnost vám při práci pomáhá? Prozíravost?

Když o tom přemýšlím, říkám si, že jsem dobrý muzikálový producent, protože jsem nejhorší muzikálový divák. To znamená, že když do sebe všechno nezapadá, tak jak má, začnu se nudit, usínat. Je to samozřejmě trošku zlehčené, ale fakt je, že stejně jako celá společnost včetně techniky, která do našich životů strašně zasahuje a má překotné tempo, tak ho bere i divadelní branže.

V podstatě zjišťujete, že to, co fungovalo před pár lety, už dneska netáhne. Je to přirozený vývoj, nemůžete dnešní generaci servírovat něco, co už dávno nemá platnost.

Narážíme na otázku, zda do karlínského divadla patří klasika, opera, jak po ní občas volají diváci z řad pamětníků.

Naší dramaturgií se snažíme sledovat vývoj ve světě, neznamená to však, že bychom se ke klasice nechtěli nebo neměli vrátit. Jsme ale pro ni schopni nalézt diváckou skupinu? Obávám se, že ne, možná by na ni přišlo akorát pár zájemců jen tak ze sentimentu. Pokud bychom na ni chtěli přilákat širší publikum, museli bychom jí vtisknout nějakou přidanou hodnotu, která se ovšem poměrně složitě hledá.

Když jsme třeba připravovali už zmíněnou Polskou krev, uvědomili jsme si, jak je její libreto fousaté, staromódní. Pana Nedbala už jsme se bohužel nemohli zeptat, proč to a to napsal tak a tak. Proto pan režisér Procházka přistoupil k jeho dílu logicky s nadsázkou. Pak ale přišli staromilci je jich naštěstí jenom pár , že si děláme legraci, proč tu věc neinscenujeme seriózně. Kdybychom ji ale seriózně inscenovali, tak jsme za blázny.

Setkal jste se třeba ze strany oněch staromilců s výtkami, že do karlínského divadla nepatří ryze současný muzikál s písněmi kapely Lucie? Jaké na něj vlastně máte reakce?

Vyloženě škarohlídským útokům jsem nečelil. Pravda ale je, že Lucie (představení s plným názvem Lucie, větší než malé množství lásky, pozn.) bohužel potvrdila trend, který tady je, že se u ní totálně rozchází názor odborné veřejnosti s diváckým vkusem.

Zatímco velkou část odborné veřejnosti zaujala, u diváků tomu není tak, jak jsme očekávali. A je to z jednoduchého důvodu cílová skupina posluchačů kapely Lucie s největší pravděpodobností neumí pochopit slova jako Karlín a muzikál. A náš tradiční divák zase úplně nechápe slovo Lucie.

Pustili jsme se holt do pokusu, kterého ale nelituju, i ten přece jen někdy udělat musíte. Teď se nějakým způsobem snažíme, byť je to úkol téměř neřešitelný, dotransportovat k obrovskému posluchačskému zázemí Lucie informaci, že Robert Kodym, David Koller, Michal Dvořák ani P. B. Ch. nejsou padlí na hlavu a že se opravdu nedali na operetu.

Ředitel Hudebního divadla Karlín Egon Kulhánek.Občas ale čelíte jiným útokům, a to ohledně financování vašeho divadla hlavním městem Praha.

Stále musím opakovat fakta. Po revoluci v Praze vzniklo několik soukromých muzikálových divadel, povětšinou rekonstrukcí sálů určených k něčemu jinému, než je hraní divadla. Jejich provozovatelé a já před nimi smekám, protože sám bych do něčeho takového nešel věděli, že do nich nikdy nemůžou dostat žádný velký licenční kus, protože prostě nesplňují základní parametry (velikost jeviště, orchestřiště, zázemí, hlediště atd.), v jakých se muzikály hrají ve světě.

Tudíž se vyvinul naprosto svébytný český tvar muzikálu, kde se hraje na halfplayback, předem jsou v něm dané počty účinkujících a členů company, celé je to spočítané tak, aby se finance tomu, kdo představení vytvoří a zainvestuje, vrátily.

V tomto prostředí, které totálně pokřivilo trh a změnilo význam slova muzikál k něčemu pejorativnímu, jsme logicky konkurenty těchto projektů. Nezbývá nám nic jiného než za velmi obdobou cenu udělat muzikál tak, jak se má, ovšem v daleko větších parametrech, kvůli nimž se nám náklady na každou položku zdvojnásobují s dvojnásobně většími kulisami hýbe dvojnásobný počet lidí, máme dvojnásobný počet účinkujících, orchestr…

Všechno to prostě stojí mnohem víc. A pak čas od času přijde nějaký chytrák a řekne: „Jak je možné, že tamti dělají totéž, jeden na to dostane peníze a druhý ne?" Tak to se musím strašně smát. Protože kdyby dotyčný zvedl zadek a šel se podívat na produkci k nám a pak do oněch bývalých kin, tak vidí, že minimálně v pojetí a v obsazení toho kterého kusu je diametrální rozdíl.

Fakt, že na chod divadla dostáváme příspěvek od hlavního města Praha, je jeho rozhodnutí. Vysílá tím jasný vzkaz, že každá středoevropská metropole si vydržuje své muzikálové (operetní) divadlo. Kdyby to nedělala, museli by pražští diváci, ale i ti, kteří do Karlína cestují z regionů, za takovým muzikálem, jaký se dělá ve světě, jezdit do Plzně nebo do Brna. Zaplaťpánbůh si to lidé, kteří o chodu metropole rozhodují, uvědomují.

Prozradíte něco z dalších plánů?

V příštím roce uplyne dvacet let od premiéry muzikálu Dracula, takže bychom chtěli na jaře uvést omezenou sérii jeho zhruba třiceti představení. Tím, že jsem byl u zrodu Draculy od prvotní myšlenky, si plně uvědomuju, jak složitý úkol jsme si na sebe vzali. Ale to dílo je nesmazatelně zapsáno v paměti více než milionu lidí, takže si „oprášení", ba i nějakou nadstavbu, aby na něj mladí nekoukali jako na nějakou vykopávku, zaslouží.