Proč Mozart a co vás na něm bavilo?
Mozart je věčné téma. V tom smyslu, že jeho tvorba přežila a aktivně žije po staletí. Přestože on sám měl jako většina daleko k dokonalosti. Ve své době musel bojovat i s nepochopením. Jsou to vlastně dvě opery, jež Mozartova osobnost propojuje. První napsal Michael Nyman, minimalista známý hudbou k filmu Piano. Rafinovaným způsobem si bere za libreto část Mozartovy korespondence s přísným otcem nebo i výpisy z daní. Výdaje a příjmy. Poslední hodiny života, jakési účtování, ale pojaté s nadsázkou.

A ta druhá?
Druhá je dílem Stevena Stuckyho a kromě Mozarta v ní vystupují také Haydn a Beethoven. Jsou v nebi a s nevolí zjišťují z tisku, že klasická hudba už lidi nezajímá. Rozhodnou se najít muzikologa Charlese Rosena, který o nich napsal slavnou knihu, a požádat ho, zda by jejich dílo nemohl znovu uvést do povědomí a více je zpopularizovat.

Podaří se?
Všichni tři procházejí světem muzikologie a ten je přesvědčí, že je lepší být zesnulými… Zní to morbidně, ale ve skutečnosti je to půvabná groteskní věc. Dělá si legraci z muzikologů, kteří občas vnímání hudby komplikují. V jedné chvíli tam jedna z postav charakterizuje klasickou hudbu jako „Tak krásnou, že je potřeba ji vysvětlovat“.

Smrt i legrace na jevišti

Takže si užijeme i legraci…
Věřím, že ano. První opera končí smrtí skladatele, jde zdánlivě do smutku. Ve druhé polovině se ale zlomí v absurdní komedii.

Mozarta hraje žena. To byl váš nápad?
Ne ne. To byl záměr autorů. Kalhotková role, soprán. U nás ji zpívá Alžběta Poláčková. Považuju to za hezký nápad, protože má více rovin symbolizuje mimo jiné Mozartovu fyzickou křehkost.

Vystudovala jste konzervatoř, hrála na flétnu. Dokážete ještě brát hudbu jako relax?
Nedokážu. Je pro mě natolik emotivní, že si ji nemůžu pustit jako kulisu k něčemu…

…třeba k vaření.
Ano, třeba. Moje děti jsou úplným opakem. Pouštějí si ji ustavičně a ke všemu. Mě to ruší a rozčiluje. Když ji nemohu poslouchat naplno, nechci ji. Ale když už si ji pustím, je to pro mě naplňující zážitek.

Možná je to i tím, že je kolem nás hudby moc…
Ano, je snadno dostupná. Když chci konkrétního Telemana, kliknu třikrát na mobil, najdu, stáhnu a pouštím. Na jednu stranu báječné, na druhou vám tahle vymoženost ubírá na soustředění. Nemáte z toho takovou radost, jako když cíleně za hudbou jdete. Ale možná je to i věkem. A každodenním atakem emotivních zpráv.

Asi jsme trochu otupěli.
Trochu ano. Hudba zprostředkovává pocity. A člověk do toho musí vložit svou energii a jistou citlivost, aby došlo k vnitřní katarzi. Pod náporem informací, jež se na vás valí, to jde ale ztuha. Někdo začne den tím, že si přečte noviny, přes den na něj Facebook chrlí, kdo co kde jak, dostává sumu údajů od lidí, které nikdy neviděl a nikdy neuvidí, večer si pustí televizi. Pak je složité najít pro hlubší hudební zážitek nějakou energii. Sama se tomu záměrně bráním, nemám třeba televizi.

I proto jste utekla s rodinou z města ven na farmu?
Ano. Trávíme většinu času venku. Máme koně, ovce, psy. Tam si třeba ráda pustím hudbu do sluchátek. Obcházím ohradníky, dívám se na přírodu, mám to jako takový krásný proměnlivý klip. Tam ji dokážu vnímat.

Pojďme zpět k práci. Zdá se mi to, nebo se vám teď víc daří v divadelní režii? Přináší vám větší naplnění než filmová?
Ne, je to spíš náhoda. Mám řadu různých závazků a někdy se časově sejde více divadelních projektů. To je všechno. Film je velký záběr a běh na dlouhou trať. Ráda to ale střídám.

Scénář o Zátopkovi

David Ondříček konečně točí film Zátopek, k němuž jste psala scénář. Máte radost?
Mám. Mimochodem, je legrační, že máme stejnou kostýmní výtvarnici. Kateřina Štefková tu po divadle pobíhá se Zátopkovými trenýrkami a Mozartovou košilkou. Je na ni úchvatný pohled…

Psát o Zátopkovi muselo být napínavé. I když tenhle film není tak docela o sportu
Zajímal nás jeho osud v kontrastu s jedinečnou kariérou. Vypráví něco, co je pro naši zemi mimořádně zajímavé. Je zobecněním toho, co řadu lidí žene za výhrou, kterou ospravedlňují své bytí tady. S výjimečností přichází osobní zodpovědnost, k níž se každý musí nějak postavit.

Chystáte i film podle knihy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Krásné téma.
Ano, je. Je to velký projekt. Sháníme finance, grant nám zatím nedali, uvidíme. V každém případě je fajn vidět, že je o něj velký zájem ze strany zahraničních koproducentů. Rakušané, Slováci, Němci…

Vyhnání je pro mnohé Čechy pořád kontroverzní věc.
Ano. Ale víc než samotný akt vyhnání je myslím ta skutečnost, že nikdy nevíte, kdy se to obrátí, a budete na druhé straně. To mi přijde důležité si připomínat. Třeba to, kde jsme stáli v 60. letech, a že Češi po odchodu do ciziny čekali samozřejmou pomoc. Přitom nešlo o život, jen o lepší život. Na to ale rychle zapomínáme. Když jde o nás, považujeme to za samozřejmé, když o jiné, najednou se chováme jinak. Tenhle motiv je pro mě v souvislosti s Gertou klíčový. A pak odpuštění. To je vnitřní věc, jež se nedá politicky vyjádřit, na tom musí každý pracovat sám.