Také soužití dvojice potulných, propastně odlišných komediantů – z jednoho kusu vytesaného Zampana a věčného dítěte Gelsominy, má tajemný důvod. V inscenaci režisérky Lídy Engelové, která je společně s dramaturgyní Johanou Kudláčkovou i autorkou divadelního scénáře, excelují Radek Holub a Bára Hrzánová.

Tatiana a Vojtěch Dykovi
Tatiana Dyková: V případě Slepice na zádech šlo o jedno z nejtěžších zkoušení

„Felliniho Silnice je pro mě velkým dárkem a požehnáním. Někdy v mých šestnácti letech mě maminka upozornila, že je to její milovaný film a že bych ho měla taky zhlédnout. A tak jsme na něj s kamarádkou z gymnázia vyrazily a celý jej proplakaly. Skončily jsme pak v nějakém klubu a nemohly jsme rozchodit ten pocit, který z něj na nás spadl. Od té doby je pro mě Silnice jedním z nejzásadnějších snímků, jaké jsem kdy viděla. A Federico Fellini je moje režisérská srdcovka a Giulietta Masina, představitelka Gelsominy, je nejlepší herečka na celém širém světě. Když pak přišla Lída Engelová, s níž s Radkem moc rádi spolupracujeme, a řekla, že Silnice je titul přesně pro nás, měli jsme velkou radost. Uvěřili jsme, že můžeme být Gelsomina a Zampanó, když tomu věří i Lída,“ uvedla Bára Hrzánová.

Svazovalo vás při zkoušení vědomí, o jak slavný film se jedná?
Ne snad přímo svazovalo, nicméně zodpovědnost vůči filmu jsme samozřejmě cítili. Když děláte látku, která se už jednou projevila jako dokonalá, chcete k ní přidat nějakou hodnotu. Nemyslím tím vylepšit ji, to ani nejde, ale přispět něčím, co tam může být za mě a za nás za všechny. Aby mělo smysl ji vůbec hrát. Protože pustit si film a podle něho se animovat na jevišti by nebavilo vůbec nikoho. Takže práce na Silnici byla svazující a nesmírně zábavná současně.

Fellini v Silnici čaroval spíše obrazem, hudbou, pocity. Čím se takový filmový jazyk nahrazuje na jevišti?
Tvoříme ho jinými prostředky. Scéna, kostýmy, světla, muzika, to jsou pro nás na jevišti další kolegové, další hráči, kteří jsou tam stejně silní jako my. Výtvarníci Ivo Žídek a Ivana Brádková navrhli úžasnou scénu a kostýmy, Lída Engelová představení krásně nasvítila, jednotlivé figury na jevišti působí jako vyřezané, každý pohyb navíc, každé gestíčko, kterým si herci mají tendenci tu a tam pomoct, působí strašně rušivě, to samé v mluvě. Tam není místo pro žádné polotóny. A Zdeněk Zdeněk složil tak nádhernou hudbu, že by si zasloužila vyjít samostatně na cédéčku.

Herečka Eliška Křenková
Herečka Eliška Křenková: Prožívám profesní znovuzrození. Díky pandemii

Vás osobně čekal úkol hrát v představení na trumpetu. Musela jste se na ni kvůli Silnici učit?
Už jednou jsem se na ni učila hrát kvůli inscenaci Vančurova Pekaře Jana Marhoula v Národním divadle, tuším v roce 1990. Ztvárňovala jsem v ní povětrnou holčinu a napadlo mě, že by mohla zahrát jednu písničku na trumpetu. Režisérovi Janu Kačerovi se můj nápad líbil, tak jsem si z divadla půjčila trumpetu a naučila se asi pět stupnic. Od té doby jsem v podstatě netroubila, jen v jedné písničce naší kapely Condurango jsem měla na trumpetu předehru. Takže loni o prázdninách, kdy jsme Silnici začali zkoušet, jsem nástroj oprášila, znovu jsem si nechala napsat noty a prstoklady a naučila se zase pět stupnic, abych na jevišti mohla odehrát tu slavnou melodii od Nina Roty.