Každý pátek usedá k mikrofonu Českého rozhlasu Pardubice televizní moderátorka Jolana Voldánová. Ta zve do svojí talkshow osobnosti spojené s Pardubickým krajem. Pozvání přijala také Blanka Bohdanová.

Proč jste si pro svoje první angažmá vybrala Pardubice?
Původně mi bylo přiděleno místo v Uherském Hradišti. Ale protože jsem měla rodiče v Plzni, tak jsem se vzbouřila a řekla jsem, že je to moc daleko. Na Prahu jsem si jako začátečník netroufala. A tak jsem si vybojovala Pardubice.

Zásluhu na objevení vašeho náboje v herectví měl známý pardubický režisér Karel Novák, který vás obsadil do hlavní role v Nezvalově Manon Lescaut. Říká se, že to byla vaše životní role…
Myslím, že to je omyl. Manon je velmi líbivý text, nádherně zbásněný Nezvalem. Já jsem v Pardubicích hrála v daleko významnějších rolích, třeba Annu Kareninu nebo role v Shakespearovi.

Z angažmá v Pardubicích jste odešla do Prahy, od roku 1966 jste byla členkou Národního divadla. Asi pro vás nebylo nijak obtížné odejít z Pardubic po úspěších, které jste tady měla?
Režisér Karel Novák musel z Pardubic odejít. Chtěl, abych šla s ním do Olomouce, ale já jsem říkala, že to je daleko, že tam nemohu kvůli rodičům, ale že až bude v Praze,  tak za ním půjdu. Proto jsem pak dala výpověď v Městských divadlech a šla k němu.

Když si člověk čte, v čem všem jste hrála a hlavně jaké role, tak získá přesvědčení,  že jste měla velmi šťastný herecký život.  Máte pocit, že vás nějaká vytoužená role minula?
Musím říct, že jsem letěla jako meteor. Když jsem přišla do Národního divadla, kam jsem šla de facto za kamarády, tak to bylo jako jít do peřinky. Na mě tam čekaly úžasné úkoly. Pak nás s kamarády rozdělili. V Národním divadle jsem měla jenom tři šťastné roky, přestože jsem tam strávila čtyřiačtyřicet let.

Po roce 1968 jste výrazně vystupovala proti okupaci a to s sebou přineslo řadu zákazů. Muselo to být těžké. Co vás drželo nad vodou?
Mně v tomto období pomohl Činoherní klub, kde mi nabídli hru o dvou lidech se Standou Zindulkou, kterou hrajeme dodnes.

Máte můj velký obdiv za mnoho věcí, ale také za to, že jste svého syna měla až ve dvaačtyřiceti letech, což dnes není nic neobvyklého, ale v té době to byla celkem odvaha.
V té době to bylo i riziko, protože dneska jsou medicínské prostředky, které zjistí, zda  jsou dítě i matka v pořádku. Tehdy jsem se šla přesvědčit k porodníkovi, jestli můžu mít dítě, co si o tom myslí. Mít dítě bylo to nejlepší, co jsem v životě udělala. Teď už se těším z vnoučat.