Rodák z valašských Vizovic si brousil herecké drápky už jako dítě. Ke kumštu ho přivedl otec Jaroslav, který ve Vizovicích pracoval jako drogista v lékárně a ve volném čase dělal ochotníka v místním souboru, kam syna brával na zkoušky. První roli dostal Boleslav jako čtyřletý. Otec mu mimochodem v té době daroval vlastnoručně vyrobený červený klaunský nos, který se stal Polívkovým osudem a charakteristickým znakem.

Jednu z rolí, na kterou vzpomíná i po letech, sehrál s ochotníky v pohádce Kráska a zvíře. „Kostýmy pro ni přivezli z profesionálního divadla ve Zlíně, takže to byla velká věc. Z ošklivého zvířete jsem se měl proměnit v krásného prince, ale když se tak stalo, vypadal jsem ještě hůř než předtím. I po odmaskování to zvíře do prince silně probleskovalo. Ke všemu jsem měl na sobě strašné bombarďáky, ze kterých mi lezly nohy větším tempem, než jsem si původně myslel. Uváděli jsme to představení pro děcka ve škole. Potom na mě, když mě potkaly na ulici, ještě další dva nebo tři týdny pokřikovaly: ‚Nazdar, netvore!‘ Asi jsem to hrál opravdu dobře,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Bolek Polívka.

Průšvih za průšvihem

K rodnému valašskému kraji ho pochopitelně váže spousta dalších zážitků. Třeba těch spojených s Vánoci. „To ještě byly doby, kdy byl sníh. Vidím ty opuštěné vizovické ulice s vyjetými cestičkami, sem tam nějaká lampa… Měli jsme sáně – na tu dobu moderní, s takovým tím předtím obloukem, jakousi železnou spojnicí. Na ni jsme si dali nohy, samozřejmě jsme museli mít připravené tyčky na lyžování pro korigování směru jízdy, a už jsme na této ‚loďce‘ brázdili bílou uježděnou ulici. A když se někdy podařilo, že sníh roztál a zase zmrzl, až se na kopcích vytvořila ledová krusta, tak jsme si obuli brusle a na nich ty kopce sjížděli. Byl z toho průšvih, ale těch bylo víc, už si ani na všechny nevzpomenu,“ ponořil se herec do dětství.

| Video: Youtube

Z té doby si do pozdějších let uchoval i některé tradice, které v rodině dodržovali – například oddalování obdarování. „Spočívalo v tom, že po večeři tatínek prohlásil: ‚Maminko, dáme si ještě kávu.‘ Už jsem byl dospělejší, věděl jsem, jak věci chodí, ale musel jsem sedět zády k vánočnímu dění. A v duchu jsem si říkal: ‚Možná tam budou ty lyže!‘ Býval jsem hodně netrpělivý,“ sdělil.

„Jinak maminka se modlila, byla z církve českobratrské, otec byl zanícený bezvěrec, který to dával ostentativně najevo. Ale jinak humanista s vírou v člověka a v sílu divadla, hlavně toho ochotnického. Já jsem mezi nimi lavíroval – modlil jsem se, ale tak, aby otec neměl pocit, že té modlitbě podléhám,“ vyprávěl Polívka.

Šašek, královna a syn

Jeho kroky poté směřovaly do Brna, kde v roce 1971 vystudoval činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění. Od roku 1972 působil v brněnském Divadle na provázku, v roce 1993 si taktéž v Brně založil vlastní Divadlo Bolka Polívky. Ve svých autorských inscenacích, které si sám režíroval a vytvářel v nich hlavní role - děje se tak vlastně dodnes - se inspiroval klauniádou, komedií dell'arte i filmovou groteskou. Z mnoha představení jsou to například Am a Ea, Pezza versus Čorba, Pépé, Trosečník, Poslední leč, Šašek a královna, z nedávné doby například Šašek a syn, Klíště nebo nejčerstvěji Sága aneb Vizovský zázrak.

close Bolek Polívka v Brně pokřtil knihu Bolek sepsanou u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin. info Zdroj: Deník / Eliška Koukalová zoom_in Bolek Polívka v Brně pokřtil knihu Bolek sepsanou u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin.

V tomto případě jde, jak sám herec říká, o „úsměvný živočichopis“. Polívka v něm ztvárňuje sám sebe v různém věku a v různých rolích. Inscenací zároveň vzdává hold svým rodičům a jejím prostřednictvím mapuje i dosavadní cesty vedoucí přes nejrůznější úspěchy v kariéře a peripetie osobního života až k tušeným branám, které se pozvolna otevírají… „Moji přátelé, ochotníci z Vizovic, mi kdysi dávno s hrdostí oznamovali, že chystají nové představení, které se bude jmenovat Vizovický zázrak. Zažertoval jsem: ‚To je o mně?‘ Teď se mi ten název hodí,“ uvedl Bolek Polívka, který se v tomto kusu připomínajícím televizní pořad Manéž na jevišti potkává se členy rodiny, včetně ženy Marcely.

S úsměvem jde všechno líp

Mohlo by se zdát, že Bolek Polívka lehce rekapituluje. Nedávno tomu nahrála i role v televizním seriálu Vytoč mého agenta, jehož unikátnost spočívá v tom, že v něm epizodní hvězdy ztvárnily samy sebe a tudíž se do jejich rolí propsaly i některé jejich reálné životní situace. Podle scénáře se v něm Polívka ocitl na katafalku strašnického krematoria. „Byl to divný pocit ležet v rakvi, hodně divný. Nic příjemného. Byla to taková příprava na realitu. Říkal jsem si, že bych si měl vyfotit boty a za nimi v pozadí ty smuteční hosty. Ale pak jsem to zavrhl. Nebo možná nezavrhl, ale neměl jsem u sebe mobil,“ nezapřel Bolek Polívka svůj pověstný černý humor.

„S úsměvem jde všechno líp. Ještě to přece nebyl ten okamžik, kdy humor přechází,“ doplnil.

| Video: Youtube

Poslednímu seriálovému rozloučení s ním předcházel pobyt v nemocnici. I ten si herec vyzkoušel nanečisto. Z natáčení Vytoč mého agenta totiž skutečně mířil do rukou lékařů. „Chystal jsem se na operaci tříselné kýly. Takže jsem si představoval, jak pak budu polehávat, jemně sténat, lehounce trpět a dělat hrdinu zároveň,“ vyprávěl.

Připomněl, že své roli ve zmiňovaném projektu vtiskl i pár vlastních fórků. „Třeba ten, kdy se mě seriálová herecká agentka Yvetta v podání Zuzany Kronerové ptá, jak se mi daří. Odpovídám jí: ‚Zeptej se mojí ženy, ta to ví líp než já.‘ Tenhle vtípek je totiž pravdivý,“ smál se Polívka.

Že ale své diváky nepouští, dokládá – vedle hraní v domovském divadle - například i jeho účast v inscenaci Letních shakespearovských slavností Veselé paničky windsorské, v nichž s bravurou ztvárňuje úlohu bonvivánského rytíře Jana Falstaffa. Nutno dodat, že jeho filmová kariéra za tou divadelní nezaostává. Ztvárnil role ve filmech Kalamita, Pelíšky, Pupendo, Kytice, Dědictví aneb Kurvahošigutntag, za snímky Musíme si pomáhat a Zapomenuté světlo získal České lvy. Mnohé role ztvárnil i v pohádkách. Po právu mu tak letos organizátoři Zlín Film Festivalu předali Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež. „Jsem rád, že jsem dostal cenu zrovna tady. Jsem potomek vizovických ochotníků a dotáhl jsem to až sem, do Zlína,“ radoval se herec.