Vlastně tak trochu symbolicky – deset dní poté, co Otfried Preuβler zemřel. S režisérským duem SKUTR Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky ji připravil choreograf Jan Kodet. Právě s choreografem Janem Kodetem jsme hovořili o nadcházející premiéře Čarodějův učeň, lásce k Saxaně a nechuti k hororům…

Jaký bude taneční Krabat?

Český divák ho asi hodně vnímá přes známý Zemanův film Čarodějův učeň. Ale málokdo ví, že existuje Preuslerova kniha - barvitější a epičtější. My samozřejmě museli krátit a to je vždycky těžké. Zvlášť když nejde o činoherní představení a musíte se vyjadřovat pohybem. Chtěl jsem se vyhnout pantomimě a ilustrativním pohybům – jaké byly třeba u Zlatovlásky, kterou jsme dělali pro Národní divadlo před pár lety. Hlavní linie Krabata, lásky, je romantická, tradičně baletní, ale základní slovník je už jinde. Je otázka, jak se na představení bude dívat svět současného tance, nicméně pro soubor Národního divadla je to moderna. Myslím, že byla pro tanečníky překvapivá, namáhavá, ale i radostná.

Čím vás osobně vlastně uchvátil Krabat?

Fascinuje mě jeho příběh a nálada. Nemá ale nic společného s módou kouzlení a triků á la Harry Potter, jak sem tam někdo razí. Je pravda, že jako dítě jsem miloval Saxanu (na tu novou jsem ale radši nešel..). Nicméně jako malý jsem Čarodějova učně neviděl. Přišel jsem k němu až ve chvíli, kdy o něm začal mluvit režisér Lukáš Trpišovský a to mi bylo třiačtyřicet – před dvěma lety. A zřejmě ve správný čas. Kdyby mi to někdo nabídl v pětadvaceti, asi bych měl tendenci tvrdit, že je to už zastaralá legenda, nikoho neosloví a tak. Teď pro mě byla zajímavou výzvou.

Co z Krabata zůstalo a co jste škrtli?

Máme mlýn, přeměnu na ptáky, dvanáct učňů, obě dívky. Škola kouzel je jen pohybově. Přidali jsme naopak snovou plesovou scénu. Snili jsme i o některých tricích, ale nebyly peníze. Tak jsme si pomohli vyloženě divadelními prostředky. Maskami, kulisami, hudbou a světlem. A symboly – dvanáctka je magická, dvanáct hodin, měsíců, apoštolů. Zacházíme s nimi ale opatrně.

Krabat je dosti temný. Bude takový i ten váš?

Temnota zůstala v celkové náladě, v hudbě. Máme dva souboje, dá se říci s určitou pohybovou agresivitou. Ale jinak jsem se snažil označení „baletní horor" vyhnout. Horor mě jako žánr nikdy nelákal.

Krabat na scéně Národního divadla: Tisková konference

Prý jste změnili některá jména…

Ano. Mužská zůstala – Tonda, Jura, Michal. Dívčí se nám zdála příliš archaická, tak máme místo hlavní hrdinky Kantorky Kristýnku, druhá se jmenuje Dorotka. Myslím, že Kantorka by už dnes dala současné generaci jinou informaci.

Tančí hodně dívek? Krabat je spíš o mužích.

Petr Zuska se toho taky bál. Aby holky neseděly v koutě. Myslel jsem na to ale dřív, než s tím přišel. A tanečnicím jsem řekl: Holky, nebojte, budete dělat mouku a mrtvoly. Zesinaly a pak dostaly záchvat smíchu. Teď tančí mouku strašně rády!

Komu je váš Krabat přednostně určen? Malé děti to zjevně nebudou.

Ne. Na obligátní otázku obchodního oddělení Národního divadla, jaká je cílovka, odpovídáme – teenageři. Ale jsem přesvědčen, že inscenace osloví širší publikum, i jejich rodiče a prarodiče. Protože hlavní linie příběhu je o tom, že láska a přátelství má velikou cenu. Temnota a černá magie je může zničit, stejně jako zlo, jež na nich parazituje. Proto je potřeba lásku chránit. A to je sdělné pro více generací. I když vždycky bude hrát roli, jaký druh diváka přijde a jak bude výjimečnost Krabata v našem repertoáru posuzovat.