Premiérou jednoaktové hry Akt, která se uskutečnila 4. října 1967, začala éra dnes nejpopulárnějšího českého divadla

Ten spolu se Zdeňkem Svěrákem vytvářel mystifikační rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka, kde se poprvé objevila postava Járy Cimrmana.

Dvě zásluhy

Jiří Šebánek stál u zrodu divadla, podílel se autorsky také na semináři k prvnímu představení Akt (které se hraje dodnes) a byl autorem hry Domácí zabijačka. Zdeněk Svěrák kdysi napsal, že šťastný nápad založit divadlo dostal Jiří Šebánek, ale také dodal: „…můj dávný spoluautor rozhlasové Vinárny U Pavouka se o naše divadlo zasloužil dvakrát: tím, že ho založil, a tím, že ho opustil.“

Jak vzpomínal na vznik divadla, se už dnes Jiřího Šebánka zeptat nemůžeme (zemřel letos 4. dubna ve věku 77 let), ale právě před deseti lety jsem s ním na toto téma hovořil.

Zde jsou jeho vzpomínky:

„Jednoho večera počátkem října 1966 jsem seděl a popíjel v Baráčnické rychtě na Malé Straně s režisérkou Helenou Philippovou; ta nám tehdy režírovala rozhlasové pořady z Vinárny U Pavouka. Přes výčep na Rychtě se pořád trousili nějací lidé dozadu do sálu, až mě to začalo zajímat. To jsou baráčníci, vysvětlovala mi Helena.

Mají tam divadlo a jdou na zkoušku. A já povídám jen tak z hecu: Jak to, že baráčníci mají divadlo, a my ne? Helena se okamžitě rozzářila: Tak jo, plácneme si na to! – Pokud šlo o Helenu, pro tu bylo zakládání divadel něco jako hobby.

Já jsem byl spíš opačný případ. Ne že bych divadla rušil, ale nijak zvlášť mě, až na výjimky, nezajímala. V žádném případě jsem nikdy nehrál a žádnou divadelní hru jsem nenapsal.

Tentýž den jsem se svěřil kolegům v redakci rozhlasu, Miloni Čepelkovi a Zdeňku Svěrákovi, co jsem si to zavařil. Vyslechli mě pobaveně, ale posléze slíbili, že mě v tom nenechají. Ostatně myslím, že to zpočátku brali jako výzvu k zajímavému flámu…“

Zakládající schůzka divadla se konala ve vinohradské vile Čs. rozhlasu. „Na schůzce byli přítomni Miloň Čepelka, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a já,“ vzpomínal dále Šebánek.

„Zdeněk a Miloň s návrhem souhlasili, jen Láďa Smoljak prohlásil, prosím vás, co chcete zakládat v éře Semaforu!X Načež se omluvil, že má koupené lístky do kina, a odešel.“

Každý jednu hru

Nicméně v počátcích se všichni domluvili, že každý napíše jednoaktovou hru. Jiří Šebánek na to dále vzpomínal: První hru napsal Svěrák a další jsem měl přinést já, jako druhou část představení. Ale mně se nedařilo tu aktovku napsat, nešlo mi to. A tak jsem jako z nouze ctnost přišel s tím, že bychom snad před tím, než uvedeme hru našeho génia, měli o něm něco říct. Seznámit diváky s jeho osobností a dílem ve formě přednášek nebo referátů. Takže ta z nouze ctnost se nakonec ukázala užitečnou…“

Tím prvním představením byl Akt, který měl premiéru na jevišti Malostranské besedy právě před čtyřiceti lety.

Miloň Čepelka svou hru zahodil

Když vzniklo divadlo Járy Cimrmana, byl Miloň Čepelka už známý básník. Pak napsal řadu rozhlasových her, televizních pohádek, písňových textů atd. V Divadle Járy Cimrmana je od samého vzniku.

Jste známý autor. Nikdy jste se nepodílel autorsky na tvorbě divadla?
Nikdy. Pravda je, že když Jirka Šebánek přišel s tím, že založíme divadlo, a my jsme nejdřív koukali jako puci, co si to vymyslel za nesmysl, tak jsme si slíbili, že každý napíšeme hru. Já ji taky napsal. Ale nebyla k smíchu. Spíš to byl nějaký horor nebo co, už si nepamatuju. Společnou radou jsme usoudili, že to není dobré, takže jsem to zahodil.

Zároveň jste jediný z divadla, který se až do nedávné smrti Jiřího Šebánka podílel na tvorbě „konkurenčního“ Salonu Járy Cimrmana.
To mně chlapci měli trochu za zlé. Jirka Šebánek sice divadlo opustil z vlastní vůle, ale pak mu to přišlo líto. Ze zklamání, že už se na tom nepodílí, se rozhodl dělat aspoň semináře a založil si Salon Cimrman. A přišel za mnou, jestli bych s ním do toho nešel, že jako umím číst… A já jsem neměl to srdce říci mu ne, i když jsem si uvědomoval, že budu sedět na dvou židlích. Prostě jsem si říkal, že on jako zakladatel a přínosce té myšlenky má právo si Cimrmana dělat taky, byť třeba trochu jinak.

Ani tam jste se nepodílel autorsky?
Ne. Tyhle ambice jsem ztratil okamžitě po prvním marném pokusu. Ale S Jiřím Šebánkem jsme napsali film Stůj, nebo se netrefím, který jako scénář byl označen za skvělou crazy komedii. Tehdy jsme také věděli, že to píšeme spíš pro sebe. Až někdy v polovině 90. let se scénáře ujala ČT a natočila film, který šel do kin. Ale přiznám se, že výsledek nebyl zcela dle naší chuti.

Myslíte, že Jára Cimrman měl nějaký reálný předobraz?
Vím jediné. Když Jirka Šebánek přišel s myšlenkou založit divadlo, přišel rovnou i s vymyšleným základním životopisem Járy Cimrmana. A když jsme se ptali, proč je to právě takhle, řekl – mně se líbí, že byl napůl Vídeňák a napůl Čech, a pak se mi líbí, že si neříkal Jaroslav, ale Jára. Protože mám v paměti Járu Kohouta, Járu Pospíšila a další Járy. Prostě se mu to líbilo – jaksi bez bližších důvodů.

České nebe má jedenáct stránek

PRAHA - K dnešnímu jubileu Divadlo Járy Cimrmane uvede koláž Ze hry do hry. Zdeňka Svěráka jsme se zeptali, jak daleko je jejich nová hra.

Když jste slavili třicáté výročí divadla, uvedli jste novou hru Švestka. Dalo by se tedy očekávat, že k nynějšímu jubileu uvedete hru České nebe, na níž už nějaký čas pracujete. Jak to s ním vypadá?
Když jsme si s Ladislavem Smoljakem po prázdninách přečetli, co máme, rozhodli jsme se, že by to stálo za dodělání. Ale že se nesmíme nechat vmanévrovat do tlaku, že se nás tisk bude ptát, podobně jako vy, kdy už to doděláte a na které jste stránce. My to prostě chceme jednou dodělat. Protože nám připadá, že na těch jedenácti stranách, které máme, a to je skoro polovina, je už pár pěkných vtipů.

Kdysi existoval s názvem České nebe němý film. V něm byli v nebi různí čeští velikáni minulosti. Takže jsme uvažovali, že možná i Jára Cimrman přijde do toho českého nebe.

Nesetká se tam s těmi velikány?
To já nevím, jestli jeho namyšlenost půjde takhle daleko. Už třeba v Lijavci se projevil jako dost ublíženej, ale taky domejšlivej. Ale tady zatím mezi těmi velikány není.

Tajemství Járova divadla

PRAHA - Kdyby se na nějaké veliké louce hrály všechny cimrmanovské hry najednou a my bychom se na ně dívali – stylově – ze vzducholodi, naskytl by se nám dojemný pohled na hemžení kuriózních uhlobaronů, továrníků, policejních inspektorů, pomocných učitelů, polárních i tropických badatelů, dědů Vševědů a vousatých žen.

I zápletky Cimrmanových dramat stojí za pozornost. Uprchlý vězeň se ze své cely prokope tajnou chodbou do lesní restaurace. Zde se setká s pilotem havarované vzducholodi, z něhož se vyklube pašerák, který jej kdysi dostal za mříže. Ještě že tu na něj dvacet let v převleku za reklamní figurínu číhá policejní agent…

Inspirace po výtce brakovými žánry je ještě umocňována ochotnickou horlivostí herců-badatelů. Z prkenné strojenosti a pedantské dikce, kterou si Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak přinesli zřejmě ze školství, se během let vytvořil svérázný neherecký styl.

K tomu připočtěme pověstné semináře s přednáškami, jež divadelním hrám předcházejí. „To je schůze?“ zeptá se ve filmu Nejistá sezona příslušník VB, když nahlédne do sálu, kde právě probíhá cimrmanovské sympozium.

V čem tedy tkví půvab a obliba výhradně pánského Divadla Járy Cimrmana, které se dílem průkopníka slepých uliček s pahrbkem geniality na temeni zabývá už čtyřicet let?

Řada odborníků si nad tím lámala hlavu, ale vždy nakonec zůstává něco nevysloveného. V základu určitě stojí geniální nápad postavit na piedestal virtuálního velikána, což provokuje jak naše obrozenecké pudy, tak i různé stalinské kulty. Neméně přínosné bylo ukotvení celé věci do kulis rakouského mocnářství, tak vzdáleného, a přece stále blízkého naší současnosti. Dále se poukazuje na rafinované spojení intelektuálního a lidového humoru, které přitahuje diváky bez „třídních“ rozdílů.

Jiří Suchý vidí úspěch cimrmanovců v tom, že nebyli vázaní na žádnou dobovou módu, jakou byl v případě jeho Semaforu rokenrol a jazz. Přemysl Rut rozlouskl tajemství liptákovského polyhistora lapidárně: „Cimrman jsme my“ (rozuměj my Češi).

Kromě nezbytného talentu a píle je tu ještě jakási cudnost či soudnost, která nedovolí tvůrcům nasadit Cimrmana do reklam a na přívěsky, aby se lidem Největší Čech (ze stejnojmenné ankety ovšem vyřazený) neznechutil. Cimrman je jistota kvality stejně jako české sklo nebo český hokej, jenom se hůř exportuje.