Kliknutím zvětšíteJaký je váš vztah k cenám?
Všechna sláva, polní tráva. Zažijete čtyři minuty lesku, hezkého pocitu vděčnosti, pak se vyspíte, probudíte a čekají na vás složenky a další povinnosti, prostě realita.
A další řadu let utíráte z ceny prach…
I tak se to dá říct. Nevím, jak to funguje jinde, ale já žádnou lepší variantu nezažila. Ale zažila jsem situaci, kdy zpokorníte. Ono to má různé nuance. Dovedu si i představit, jak na mě bude někdo koukat: proč jí to dali… Někdo vám to přeje, jiný ne. I s tím je třeba počítat.
Jste realistka. Filmů jste natočila téměř sto. Vzpomněla byste si ještě na pocit, kdy jste stála před kamerou poprvé?
Ano, bylo to tuším u filmu Karla Steklého Slasti otce vlasti. Ten pocit byl někde mezi vyděšeností a snahou reagovat na všechno kolem. Rychle se za pochodu učit, samozřejmě s režijní korekcí. Výtečná škola.
Před časem jste řekla, že dobrou školou je také rozhlas. Jak jste to myslela?
Ono to vypadá, že tam jste ve výhodě, protože je fuk, co máte na sobě, a jen tam sedíte. Ale je to naopak, mikrofon nemilosrdně odhalí, když jste nepřipravená a nevíte, o čem mluvíte. Příprava je to velká, musíte najít pointy, zdůraznit odstavce, pochopit stylistickou stavbu, zkrátka velká alchymie.
Máte ráda rádio?
Ano, vyrostla jsem na něm. Poslouchala jsem ráda nedělní pohádky a kreslila u toho princezny. Jsem dodnes vděčnou posluchačkou. Člověk u toho může dělat jinou práci, a přitom v něm poslech budí různé představy, oživuje fantazii. Mám to ráda.
Na tiskovce jste podotkla, že byste si přála vrstevnatější roli. Souhlasím, že většina těch, co vídáme na plátně, je spíše černobílá. Hysterka, nebo ušlápnutá puťka.
Ano, přála bych si hrát rozporuplnější charakter. V životě taky nikdo není jen statečný, nebo zbabělý. Odehrává se to ve škálách.
Proč neumí čeští autoři napsat silnou ženskou postavu?
Nevím. Možná proto, že je píšou hlavně muži. Třeba homosexuálům to jde lépe. Jsou asi vnímavější, dokážou se lépe vcítit do některých ženských pocitů.
Málokdo se také pustí do příběhu o seniorech. Když nepočítám Bábu z ledu, naposled asi Babí léto a Vrásky z lásky.
Upřímně: koho zajímají staré ženské? A tím myslím i filmaře.
Ale to je také zásadní etapa, zvlášť pro ženu. Třeba němečtí filmaři to dokážou reflektovat, jen namátkou Sedmé nebe nebo Wir sind die neuen.
Ano, máte pravdu, to téma je důležité. V životě projdete několika etapami od zamilované dívky přes svatbu a mateřství, pak děti odejdou a nastane střih. A ten je obrovský. Většinu života věnujete síly dětem, víte, že jednou odejdou, ale když se to stane, zůstanete ochromená. A vy hledáte nový obsah dnů. K tomu musíte přijmout proces stárnutí a nezešílet z toho, neblbnout v salonech. Jenže psychiku nestopnete. Jsou to zajímavé věci, určitě i pro film. Když už to ale někdo napíše, přijde producent nebo režisér a řekne: To je moc smutné, trochu to upravíme, postavu pomladšíme…
Občas si herci v pozdním věku stoupnou za kameru nebo píšou vlastní scénáře. Nikdy vás to nenapadlo?
Ne. Na to bych si netroufla. Nechtěla být ani hrát v nějakém monodramatu. Já touhu po podobné exhibici nemám, ráda partneřím. Je prima, když si rozumíte s kolegy, kteří jsou citliví a reagují na případné změny.
Jaký partner byl váš manžel Jiří Ornest, uměli jste přijmout vzájemně svou kritiku?
Byl ostrý a sem tam mě i urazil. Pregnantně formuloval své názory. Myslím, že jsme neměli nijak vypjatou domácnost, ale občas jsme se pohádali jako koně. Ano, byl to docela bouřlivý vztah. Ale nebyli jsme zase taková výjimka.
Mluvila jste o hledání nového obsahu dnů. Čím je vyplňujete vy, když nestojíte na scéně nebo před kamerou?
Zbláznila jsem se do přírody. Ráda se hrabu v hlíně, těším se na jaro. A taky na knížky. Březen jsem měla divoký, na nic jsem se nemohla soustředit. Nemůžu se dočkat, až zalezu na celý den s knihou do klidu a nepřestanu, dokud ji nepřečtu. To jsem dělávala jako malá a strašně ty chvíle miluju…
Ceny občas člověka nutí bilancovat. Zvlášť, když jde o takové, jakou jste dostala na festivalu: za mimořádný přínos českému filmu. Podléháte tomu, nebo bilance nesnášíte?
Vyhýbám se tomu. Jen občas při vysílání nějakého pořadu v televizi, který ani nemusí nutně být s mou účastí, třeba retro dokument, mě to hodí zpátky. Něco vám připomene a zpětně hodnotíte určitý čas. Je to ale složité, protože nevratné. Žádné rozhodnutí, které jste udělala, nejde vrátit. Čili že bych se příliš hrabala v minulosti, to ne. Jen když mě sem tam někdo v politické debatě rozčílí, ohlížím se zpět.
A ty jsou teď skoro na denním pořádku.
Právě. Je to divoké a nebezpečné. Připadá mi, že jsme se vrátili do roku 1989. Mívám z toho stažený žaludek. A nemilé tušení, že jak se události na sebe dál vrší, bude třeba znovu vyjít na Václavák. Je to taková intuice. Až je vám někdy na škodu… Občas slýchám, zda se umělci mají angažovat. Ale to je přece jisté, že ano! I my jsme občané a platiči daní a máme právo bojovat za demokracii.
Kdybyste si měla znovu vybrat profesi, bylo by to herectví?
Ne. Jste závislá na druhých. I proto jsem odešla z vinohradského divadla. Chtěla jsem svůj čas a práci korigovat sama. A to já měla v herectví víc štěstí než rozumu! Jenže pokaždé nepotkáte báječnou partu, i když to tak vypadá. Ani skvělé texty. Je mezi nimi řada průměrných a podprůměrných. Nerozhodujete o tom sama, je to věc štěstí a náhody. Musíte leccos, co je přes čáru, odmítat. Reminiscence, jež běžela před předáním mé ceny na Febiofestu, byla dobrá. Ale jinak je v mé práci i spousta blbých textů, za totality k výročím a různé příšerné hry, kdy se stydíte vylézt před lidi. Od božího rána na to myslíte a máte zkažený den. Říká se: špatný herec, který nevydrží dvě hodiny ostudy. Ale je to dřina.
Co jiného byste dělala?
Něco s přírodou, třeba zahradní architekturu. Abych se uměla vcítit do krajiny a věděla, že to budu já, kdo může její ráz ovlivnit. Samozřejmě, že při placených zakázkách o tom musíte debatovat s lidmi, je to konfrontační. Ale základní koncepci si určujete sama.
Tak třeba v příštím životě.
Třeba.
57
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
