Zpočátku, od pěti let, se Daria Klimentová věnovala gymnastice. Později ji ale rodiče na radu učitelky přihlásili na klasický tanec. Ve čtrnácti ji pak na konzervatoři přeřadili do zvláštního kurzu pro budoucí sólistky a primabaleríny.

Talentovaná dívka si už tehdy uvědomovala, že to ve své kariéře může dotáhnout opravdu daleko. Což se takyo pár let později stalo – velkou měrou i díky její osobnostní výbavě a potažmo vlastnostem, jakými jsou píle, houževnatost a ctižádostivost.

Po absolvování Taneční konzervatoře v Praze byla tři roky sólistkou baletu Národního divadla. Následně působila v městském baletním souboru jihoafrického Kapského Města, kde se jí ale moc nelíbilo – stýskalo se jí po Evropě a přátelích. Už po roce tak přešla do Skotského baletu a od roku 1996 se stala první sólistkou Anglického národního baletu. Do roku 2010 tam odtancovala přes tisíc představení, kromě toho se zúčastnila i mezinárodních soutěží, z nichž mnohé vyhrála.

Něžnost, lehkost a procítěnost 

Když v roce 2011 přijela na skok do Prahy, aby zazářila na jevišti Státní opery jako Giselle ve stejnojmenném romantickém baletu německého básníka Heinricha Heina, publikum ji odměnilo bouřlivým potleskem. Nejednomu divákovi ukápla i slza, protože něžnost, lehkost a procítěnost, jakou Daria Klimentová Giselle dala, byla dojemně strhující a nesmírně přesvědčivá.

A to jí bylo už přes čtyřicet let, což je věková hranice, za níž se může profesionálnímu tanci – zejména ze zdravotních důvodů – věnovat jen málokterý umělec.

„Dlouho jsem čtyřicítku nevnímala, až jsem si najednou uvědomila, že už jsem stará – myslím tím pro balet. Je to logické, zvlášť když mám vedle sebe Vadima (pozn. red.: ruský taneční partner z posledních let Vadim Muntagirov z Anglického národního baletu), který je skoro o dvacet let mladší. Takže ano, s věkem zápasím. Je mi jasné, že balet je vizuální umění a že vyběhnout na jeviště jako stařenka není dobré,“ uvedla Daria Klimentová v rozhovoru pro Deník po zmiňovaném uvedení Giselle.

Na otázku, jestli si dovede představit, že se jednoho dne probudí a nepůjde na trénink, tehdy odpověděla: „Dost často o tom přemýšlím, a někdy se toho dokonce zaleknu. Říkám si – vždyť cvičím celý život, už odmalinka, kdy jsem začínala s gymnastikou. Dokážu já vůbec netrénovat? Vzápětí se ale uklidňuju, protože přece můžu cvičit až do konce života, kdy se mi zachce. Sice už nepůjdu na jeviště, ale myslím, že si na to časem zvyknu. A na druhou stranu se i těším, že si budu moct dovolit konečně zvolnit a taky třeba déle spát. Protože, co si budeme povídat, ono je to tancování kolikrát velmi unavující. A to neříkám jen já, ale i mí mladší kolegové.“

Mimochodem – na zmíněného tanečního partnera Vadima Muntagirova nedala primabalerína dopustit. Zejména proto, že si spolu rozuměli, což podle jejích slov nebývá automatické.

„Za svou kariéru jsem zažila i to, že jsme se s jiným partnerem neměli rádi. Bylo to hrozně těžké období, které bohužel trvalo několik let. Vedení souboru ale naši situaci neřešilo. Ani mně, ani jemu tak nezbývalo než na jevišti naše ‚dobré vztahy‘ předstírat. Domů jsem si pak nosila chmury, no, bylo to opravdu složité. Naštěstí je všechno zlé pryč,“ okomentovala primabalerína odvrácenou stranu baletu.

Bolest, která nikoho nezajímá

Podotýká také, že když chce být člověk nahoře, musí ledacos skousnout a tvrdě na sobě makat. „Protože v baletu už vůbec nikoho nezajímá, že vás zrovna něco bolí. A taky si musíte uvědomit, že za vámi stojí dlouhá fronta holek, které by chtěly být nasazovány na první uvedení inscenací místo vás,“ přibližuje.

Aktivní působení v Anglickém národním baletu ukončila Daria Klimentová v roce 2014, tedy v třiačtyřiceti letech. Poté začala vyučovat klasický balet na Royal Ballet School při Royal Opera House v Londýně. Své zkušenosti rozdává v rámci nejrůznějších kurzů i českým tanečnicím, které jsou stejně odhodlané, jako byla kdysi ona sama. Kromě toho ráda fotí – prostřednictvím svých snímků mapuje svět tanečníků. Často je i vystavuje.